Píšu stručně. Důvodem je to, že jednak nechci čtenáře připravit o čas, jednak se cvičím v tom, jak se vyslovit na malém prostoru, aniž by člověk předváděl, co se kde naučil. Kromě toho, co pravidelně* zveřejňuji, táhne mi hlavou nevyslovena jedna utkvělá otázka. Naléhavější bývá nad knihami beletrie, zejména české současné. Ta otázka zní: Komu a jak bych tuhle knížku doporučil a kdo by ji pak opravdu četl? V základu takového tázání je samozřejmě skepse vůči funkci umělecké literatury v současné společnosti a pochybnost o existenci relevantního publika.

Literární text s uměleckou ambicí je vzácná rostlina, jež potřebuje k životu ne zrovna skleník, ale přece jen specifické prostředí. Z historie víme, že publikované psaní vytvářelo ovzduší literárního života, půdu a atmosféru, která vznikala díky psanému slovu, ale současně další psaní podporovala. Aby autorovo slovo neumlkalo v regálu knihkupectví nebo knihovny, o knihách bylo potřeba mluvit. Dělo se tak na specializovaných učilištích, v klášterech, a než se rozvinula masová média, rezonovaly knihy v salonech. Knihy se rodí slepé. Teprve až je někdo najde, odkryje jejich poselství a dovede je k dalšímu člověku, začínají postupně chodit světem samy. Od člověka k člověku. Když se osvědčí u jednoho, dostávají doporučení k dalšímu. Jen výjimečně si lidé začínají něco s knihou náhodou. A začnou-li náhodou, s o to větší náhodou dočtou do konce. Platí, že čím víc se ve společnosti o knihách mluví, tím víc se pak čtou.