Občan, kterému se nabízí, aby se kormoutil nedostatkem posypové soli v kterýchkoli krajských skladech, je spokojený občan. Jenže aby spokojený občan byl i šťastný, má potřebu zaměstnávat svou mysl určitým množstvím smysluplných obsahů, jeho touha se chce o něco opřít a někam směřovat. Trvale se s banalitami nevystačí. Nenachází-li se ve veřejném prostoru dostatek opěrných bodů ve formě událostí, pozoruhodných lidských výkonů a činů, nerezonují-li v komunikaci přitažlivé myšlenky, zajímavé názory a inspirativní impulzy, nepotlačitelná potřeba identifikačních symbolů se vrhá na to, co je k dispozici. A pokud jsou k dispozici pouze malé věci, investuje do nich lidský projektivní pud tolik energie, že je přetíží. Jen tak si lze vysvětlit, že banální věta politika nebo blogera poslaná po síti dokáže zaměstnat stovky lidí a že se jim stane vítaným záchytným prvkem v nekonečných pustinách živořícího významu.

Odvrat z vyprázdněné veřejné sféry má za následek nadměrnou pozornost věnovanou soukromí. Tam pak nic není nedůležité. Tvar kabelky stejně jako barva kravaty těch, na koho ukáží média, mohou zaměstnat společnost na dlouhé dny a nikdo přitom nepropadá studu ani nudě. Život od seriálu k seriálu a od mistrovství světa ve fotbale k mistrovství světa v hokeji je příznačný pro společenství, které přestalo mít pocit, že se účastní procesu, jemuž se do nedávna říkalo dějiny. V České republice se společnosti stále zřetelněji zmocňuje pocit, že „na nás nezáleží". Pan prezident mluví o tom, že není důvod, aby se o české sítě zajímali hackeři, v novinách můžeme číst, že klidně může nastat okamžik, že nás Trump vymění za něco s Putinem. Těžko hledat průzračnější příklad naprosté odevzdanosti a ostudnější přiznání k rezignaci. Na druhou stranu je pravda, že k ničemu jinému než k výměnnému obchodu se taková nesebevědomá entita nehodí.