V naší kreativní noře v Latinské čtvrti se tak letos objevila česká muzikoložka dlouhodobě působící na francouzských vysokých školách. Od zasvěceného expozé o Janáčkovi jsme přešli ke zvukové tváři měst. Temperamentní návštěvnice pak odešla s Literárními novinami v kapse. Po návratu do Prahy jsem našel mail, který mi poslala. Napsala, že naše noviny ji překvapily šíří témat. Je podle ní vidět, že nejsme odkázáni na žádné institucionální finance, že jsme nezávislí. A připojila svůj pocit, že u nás na rozdíl od Francie nepanuje cenzura. A to mě zaujalo.

Pojem cenzura se dnes používá v nejrůznějším smyslu. Málokdo má při tomto slově před očima c. a k. rakouskou úřednickou práci, natož praxi předběžných konfiskací na základě zákona na ochranu naší první republiky. Nemyslí se přitom ani na nejrůznější podoby ostrého dohledu totalitního. Do hry se dostává spíše autocenzurní kontrola názorů vyvolávaná obavou z následných postihů ať už autora osobně, či média jako nosiče jeho prohlášení. Aktuální zabarvení pojmu cenzura se ocitá velmi blízko dalšího pojmu, a tím je politická korektnost. Takto zrozené dvojče má pojmenovat situaci, kdy mysli novinářů, politiků a vůbec lidí veřejně působících ovlivňuje soubor víceméně nepsaných pravidel, jak má vypadat publikovaný text, nebo imaginární seznam témat, jež jsou tabu, i těch, jež je žádoucí frekventovat. Některá tato pravidla dospěla i v demokratických státech až k zákonné formulaci, například jde o hanobení rasy nebo šíření názorů potlačujících svobodu jiných. Častým a výživným bodem v debatách o současných médiích je cenzura ekonomická, jejíž chapadla jsou prý všudypřítomná, ale málokdy viditelná při činu. Náš svět je tak složitý, že všechna tato propojení mohou jít nakonec k čertu. Příklad?