A z téhož důvodu nelze vznik verše hledati jinde než právě v době Žižkově, v době prvého vzplanutí táborského fanatismu. Že píseň je cele prosycena duchem, jímž žil a jednal Žižka sám, tlumočí nejvýrazněji právě její prvá slova: Ktož jste boží bojovníci a zákona jeho. Zde máme, co jsme všestranně a rozličně jako vlastní pochopení jeho role dějinné z listů Žižkových odvodili, řečeno přímo a plně. Zde najdeme také výrazné stopy názoru, že válka, již vedou bojovníci boží, je válka svatá – a jako kdysi v Islamu, tak i zde fanatisuje se bojovník boží slibem, že vojenský pán, pán dobrý a štědrý, t. j. Kristus sám, ručí mu za škody stokráte: kdo proň život složí, věčný míti bude; blaze každému, kdo na pravdě sejde. A zde máme zároveň výmluvný doklad oné nám tak cizí psychologie bojovníkův božích, kteří v jedné strofě dovedou chvalořečiti Pána, že „velíť i život složiti pro lásku svých bližních" a v strofě následující svou modlitbu bitevní zavírají vražedným a v radosti zabíjení se takřka kochajícím vyznáním:
A s tím vesele křikněte,
řkúc: Na ně, hr na ně!
braň svú rukama chutnejte,
bóh pán náš! křikněte,
bijte, zabijte, nikoho neživte!

Jak se ubránit pocitu, že se kolem nás odehrává jedna božská fraška za druhou? Jedině v otupělosti vůči tradici a v nepřemýšlivém zvyku je spása. Kdyby pro naše vnímání zůstaly živé všechny vrstvy z historie významů slov, činů a gest, museli bychom se zbláznit. Vědět o všem všechno je hrůza. Hradní stráž prezidenta, který dnes hřímá proti božím bojovníkům islámu, mašíruje parádně pod takty dávného krvavého chorálu a auditorium ve Vladislavském sále se dme ceremoniální pýchou a hrdostí. Vtíravá nostalgie národa prakticky bez armády schopné jej ubránit? Opakující se připomínka doby, kdy Evropě vstávaly vlasy hrůzou nad tím, jakých krutostí jsou schopni Češi? Jakési naše „zajetí egyptské" naruby?