Sebevědomí těch odsuzujících se obejde bez jakýchkoli argumentů, bez odůvodnění toho, proč někoho z něčeho viní. Svolení někoho obvinit jim dává jejich suverénní pocit. Vina neplyne z toho, co se odehrálo, nýbrž z pocitu, který události aktéři přisuzují. Takto se dostává otázka viny (nebo neviny) za hranici racionální diskuze, neboť pocit (být v právu, nebo naopak setrvale pociťovat svůj život jako bezpráví, jež páchám) předchází jakoukoli rozumovou úvahu, třebaže stanovuje její vlastní rámec. Rozum pouze ex post odůvodňuje to, co se odehrálo. Tento mechanismus, v němž pocit je arbitrem sporu, můžeme v současné době nalézat v celé řadě společenských jevů (imigrace, prezidentská volba atp.)."

Neunáhlete se, nechvalte české politology ani komentátory předčasně, na tak hluboký postřeh týkající se atmosféry v našem současném veřejném prostoru nepřišel žádný z nich. Citát pochází ze studie o románu Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti a jejím autorem je literární vědec Jakub Češka. „Pepiků, pocem!" Zvedám zrak od rukopisu, ale kromě slečny za barovým pultem je místnost prázdná. Tak čtu dál: „Ne snad že by historie ztratila svoji realitu, nýbrž je zcela překryta fragmentalizovanými, malichernými a zcela iracionálními starostmi lidských bytostí." Roztomilý dupot malých kopýtek, dvě černá kůzlátka jsou pod stolem a už mi žužlají tkaničky u bot. Vnukův batoh jim taky docela chutná. „Oslava bezvýznamnosti takto nabízí podobu znicotnělé historie, která vede k znicotnění lidských motivací, a tudíž také k iracionalitě a nepředvídatelnosti lidského jednání." A co teprve kozího! Přecházím dál k popisu přátelství autora s postavami románu a slyším měkce koketní dívčí: „Čáááu." Tak na tu bych se chtěl podívat. Sakra, znicotnění v praxi? Barmanka lomozí s kávovarem, jinak nikdo nikde. Varani za sklem terária přede mnou zarytě mlčí a lezou po sobě neslyšně. I záklon želví hlavy v bazénku v rohu je konstantní a bezhlesý.