Ačkoli sama Lenka Procházková se svou příslovečnou ironií hned v úvodu vyslovuje toto varování:

„Texty zařazené do této knihy neodpovídají potřebám veřejnoprávních a mainstreamových médií. Upozorňujeme, že statě obsahují nevhodné názory i četná nekorektní slova (vlast, národ, pátá kolona atd.), a tudíž mohou u čtenářů vyvolat např. tyto nežádoucí reakce: zvýšení krevního tlaku, úzkostné stavy, nespavost, u žen melancholii, u mužů skepsi či naopak přechodné sklony k agresivitě, u mladších spotřebitelů může četba vyvolat bludné představy o stavu světa. Pokud vás ani toto varování neodradí od konzumace tištěného textu, učiníte tak pouze na vlastní riziko.“

Co ti říká vlast?

Vlast tu byla dřív, než jsme se narodili. Člověk k ní dorůstá vlastním dozráváním, zatímco státní příslušnost je nám udělena bez naší spolupráce. Stát, podobně jako církev, chce mít o svých ovečkách přehled. Udělením státní příslušnosti demonstruje stát svou důvěru v to, že z novorozence mu časem vyroste řádný občan. To ale funguje jen tehdy, pokud se stát chová ke svým lidem řádně, takže se s ním (jeho režimem) dokážou identifikovat. V takových zářných případech stát pevně stojí na svých občanech a může padnout jen vnějším zásahem. Ale ani pak není ztracen, neboť na takovou situaci své lidi řádně připravil, takže vědí, co mají dělat, aby svůj povalený stát zase postavili na nohy. Udělení státního občanství je tedy smlouva o smlouvě budoucí.

Jiné je to se svátostí křtu. Tímto obřadem sice i církev demonstruje zařazenost pokřtěné ovečky ke svému stádu, ale na rozdíl od státu, který si věrnost svých občanů musí zasloužit svými skutky, církvi stačí skutky svatých. Křest, na rozdíl od občanství, je ale nezrušitelný a může být proveden jen jednou za život. Konfesi však může člověk změnit, a to i vícekrát. Zůstat po několika změnách nakonec nezařazený jako sám voják v poli ale nemusí znamenat, že člověk s církví ztratil i Boha. Možná jej právě našel, když mu zprostředkovatelé zmizeli z cesty. Hlouběji toto delikátní téma, s kterým nás seminář nepočítal, zkoumat nebudu. Pouze shrnu, že stát i církev jsou strukturované organizace, jejichž spolupůsobení  může mít různé podoby. Mohou se o sebe opírat při udržování moci, nebo se o moc přetahovat, přičemž vítězství nebývá trvalé. Pokud je ve státě národní církev a pokud je stát moudrý, vnímá ji jako pojistku, protože chápe její zakotvení v dějinách země, kterým si národní církev vytvořila vlastní cestu k srdcím lidí žijících ve stejném prostoru. A tím se vracím k pojmu vlast.

Co je to vlastně vlast?

Na rozdíl od církve i od státu to není organizace, i když i ona má své lidi.