Lenka Procházková se svou příslovečnou ironií hned v úvodu vyslovuje toto varování:

„Texty zařazené do této knihy neodpovídají potřebám veřejnoprávních a mainstreamových médií. Upozorňujeme, že statě obsahují nevhodné názory i četná nekorektní slova (vlast, národ, pátá kolona atd.), a tudíž mohou u čtenářů vyvolat např. tyto nežádoucí reakce: zvýšení krevního tlaku, úzkostné stavy, nespavost, u žen melancholii, u mužů skepsi či naopak přechodné sklony k agresivitě, u mladších spotřebitelů může četba vyvolat bludné představy o stavu světa. Pokud vás ani toto varování neodradí od konzumace tištěného textu, učiníte tak pouze na vlastní riziko.“

Být či nebýt vlastenci ?

Pro malý národ je to otázka života a už buditelé v tom měli jasno. Josef Kajetán Tyl vysvětlil  program národního obrození  heslem: "Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí!" Citací Tylova hesla zakončil státní president  Emil Hácha svůj rozhlasový projev na Štědrý večer roku 1940. Nabádal v něm „drahé spoluobčany“, aby „stále více, i ve svých každodenních stycích blížili se vzoru láskyplné, ukázněné a obětavé rodiny, bez rozdílu stavu a společenského postavení. V tom vidím,“ pokračoval president, „vlastní smysl a podstatu naší národní pospolitosti.“  Dále drahým spoluobčanům objasnil, že: „Doba, kterou prožíváte, a nad niž svět sotva poznal větší, ukládá každému příslušníku bezpodmínečnou ukázněnost a obětavost, jejíž míra vzrůstá s významností postavení, jež kdo z nás zaujímá. Musíme překonati jakoukoliv nezřízenou závist, potlačovati osobní sobecké zájmy a varovati se přeceňování vlastních osobních schopností... “

Rozhlasový projev státního prezidenta začínal v devatenáct hodin, kdy rodiny už pospolitě seděly u vánočních stromků. V té samé chvíli se můj tehdy mladý dědeček, povoláním učitel, se svým bratrem důstojníkem československé armády, prodírali s batohy na zádech lesem poblíž Brna a hledali předem vytipované místo, kam pak zakopali zbraně pro odbojovou skupinu.  Zatím řeč  státního presidenta obsáhla i povinnou výstrahu: „... neúchylná věrnost k národnímu celku musí však jíti ruku v ruce s pokojným a plodným soužitím s příslušníky národa, s kterým nás zeměpisné položení a staleté dějiny spjaly nejužšími svazky, to jest národa německého.“ O tento rozhlasový projev ale oba muži přišli. Dědeček o dva roky později přišel i o život. Jeho neúchylná věrnost vlastnímu národu se neslučovala s bezpodmínečnou ukázněností při plnění příkazů držitelů moci.

Tolik na úvod. Dále se budu věnovat tomu, jak národní pospolitost vnímá naše současná ústava. V preambuli prohlašuje, že: „MY, občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsme věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé.“ Kromě naplňování zásad o rovnoprávnosti, svobodě a důstojnosti občanů nás platná ústava v preambuli zavazuje k povinnosti „střežit a rozvíjet přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství naší vlasti.“ Text je inspirován preambulí ústavy první republiky, kde byl ovšem pod zájmenem MY uveden národ Československý, který se zavazoval „upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny… zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením… to vše v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení…“