Byla to doba, kdy jsme žili v jakési permanentní „extázi“, vzrušení z možností svobody. Nebyl čas se zastavovat, věci běžely překotně vpřed, transformace systému ze státně řízeného na občansko-kreativní se odehrávala rychlostí světla. Proto také ten bonmot o „nepamatování si“ – bylo toho tehdy tolik k objevení, vytvoření, prožití…

Napadá mne tato úvaha v souvislosti s nadcházejícím třicátým výročím listopadu 1989. Podíváme se kolem sebe – a kde je ta naléhavost chvíle? Kde jsou ti nadšenci a v nejlepším slova šílenci vynalézající na koleni cosi, čemu chtěli říkat kapitalismus? Zmizeli v mlze lejster, úředních reglementací, zákazů, příkazů, a také neustálého špiclování – jak ze strany byrokracie, tak, a to bolí nejvíc, ze strany normálních, jen třeba nespokojených, neúspěšných lidí. A samozřejmě novinářů, kteří stále víc chápou svoje řemeslo jako jistou pokročilejší verzi práce slovutného Haškova Bretschneidera. Pro dnešního žurnalistu platí čím dál víc, že jakmile nemáte v ruce nějaký hodně zapáchající šrapnel, jímž se dá poskvrnit kdokoli – od souseda Nováka po předsedu vlády, nemáte vlastně, o čem psát. A pokud nějaká kauza zrovna není na stole, tak se vymyslí, přibarví, zfabrikuje.

Když se ještě vrátím na onen počátek 90. let, musím si vzpomenout, že jsem se pohyboval hojně ve světě kultury a kulturních organizací. Na sklonku komunismu umělci hořekovali nad tím, jak jim komunisté chtějí diktovat, co mají psát či hrát, že není svoboda uměleckého projevu a že je nutné na knihy, hry či filmy žebrat u státu, který má tvůrce ekonomicky v hrsti. A to že je špatně a je třeba vnést do kulturní branže peníze soukromé. Totéž platilo i o dalších oblastech života – třeba sociální (péčí o opuštěné děti počínaje a třeba útulky pro zaběhlá domácí zvířata konče). Najednou bylo v prostoru kolem nás velice mnoho napřažených dlaní směrem k těm, kdo měli prostředky, aby mohli ten či onen projekt podpořit. A tak sportovní kluby dostávaly peníze od firem ve svých Libercích, Brnech či Drnovicích, stejně tak divadla, jak ta městská, tak soukromá byla namnoze příjemci sponsorských či reklamních prostředků – typicky to platilo už od počátku 90. let o Národním divadle, jehož dlouholetým partnerem (rozuměj: donátorem) byla Komerční banka. Nikdo na tom nespatřoval nic špatného: je zde bohatá privátní společnost, a ta podporuje sektor, který ze své podstaty podporu potřebuje, protože poskytuje onu (na dávných seminářích marxismu nenáviděnou, ale existující) nadhodnotu v podobě duchovní, intelektuální, sociální atd. služby.