Jeho hlavní body lze pro připomenutí shrnout do několika bodů: 1. Letargie členské základy, 2. Strana je ovládána kmotry a zákulisními hráči, 3. Nulová zpětná vazba volených zástupců. Výzva měla za cíl „zburcovat“ podle signatářů mlčící většinu členské základy strany, která má svojí neaktivitou vytvářet pouze zdání demokratických poměrů uvnitř strany. Tento stav nazývají signatáři „formální demokracií“. Protože se o této výzvě a hlavně signatářích začíná s blížící se pražskou krajskou konferencí opět mluvit, stojí za to se dnes podívat, jak si výzva za těch více jak devět měsíců stála a jak přispěla k oživení ČSSD.

V první fázi vzbudila výzva velké ohlasy uvnitř ČSSD, a to jak řadových členů, tak i členů vedení strany. Negativně se vůči „Dienstbierově výzvě“ vymezili tehdejší představitelé „haškovského“ křídla v čele se Zdeňkem Škromachem a Michalem Haškem. Dnes by bylo přesnější je – vzhledem k faktickému rozpadu této skupiny – nazývat „tradicionalistickým“ křídlem. Vyčítali signatářům obecnost textu i kritiky a poukazovali na rozdílné poměry mezi stavem a prací členské základny v různých krajích. Od Zdeňka Škromacha zazněla navíc osobní výtka vůči Dienstbierovi v podobě obvinění ze snahy rozbít ČSSD.

Pražští solitéři

Tehdy byla tato reakce očekávatelná – pražská sociální demokracie byla jedním z pilířů „haškovského“ křídla, které si navíc pohrávalo s myšlenkou podpory prezidentské kandidatury Miloše Zemana. Nebylo tedy nic jednoduššího pro signatáře v čele s Dienstbierem této nahrávky na smeč využít, pojmenovat reálný stav problému a získávat všeobecnou podporu jak ve straně, tak na veřejnosti.