Za Velkou Británii ji podepsal N. Chamberlain, za Francii E. Daladier, za Německo A. Hitler, za Itálii B. Mussolini. Dohoda tak byla přijata především zradou našich západních spojenců a zejména Francií, s níž mělo Československo od roku 1924 spojeneckou smlouvu, kterou dojednal ministr zahraničí E. Beneš. Západní státy však vyšly v ústrety hitlerovskému Německu, protože se samy obávaly válečného konfliktu. Vyvrcholil tak proces appeasementu, tedy praktikování politiky soustavných ústupků Velké Británie a Francie vůči Německu a jeho satelitům. Je zajímavé, že v této době Německo nebylo úplně dozbrojeno a zcela připraveno na válku.
Signace dohody, která ve skutečnosti byla diktátem 4 velmocí (srovnej o 30 let přijatý tzv. moskevský protokol), vzešla z iniciativy italského diktátora B. Mussoliniho, který toto řešení nabídl Hitlerovi. Potom, co se Hitler zmocnil Rakouska tzv. anšlusem (12. 3. 1938), bylo jasné, že dalším na řadě bude Československo, které začali opouštět jeho spojenci. 29. 9. 1938 se v hotelu Regína v Mnichově setkala mocenská čtyřka, která rozhodla o dalším osudu Československa.
Naše delegace /H. Masařík, V. Mastný/ nebyla vůbec k jednání připuštěna a zůstala v předpokoji hotelu, čekajíc na ortel. Nemohla tak zasáhnout do obsahu této „dohody“ a musela ji přijmout jako fait accompli, stejně jako československá vláda o den později. I když Hitler zprvu prohlašoval, že jsou to jeho konečné požadavky, nebyla to pravda. Ještě v říjnu 1938 rozhodl o okupaci zbytku Česko - Slovenska a jeho integrálnímu připojení k Třetí říši /“Je mým nezměnitelným přáním zničit Československo silou“/.
Mnichovská dohoda nebyla z ústavního hlediska legální, protože nedošlo k její signaci československým parlamentem. Navíc nebyla platná ani podle mezinárodního práva, protože se subjekt, o němž se jednalo, neúčastnil rokování. Můžeme ji tak hodnotit jako silové, oktrojované řešení, které mělo především pragmatický mocenskopolitický smysl z hlediska dalších Hitlerových plánů na porobení Evropy. Výsledkem podepsání mnichovského diktátu byl kromě obrovské deziluze veřejnosti politický a hospodářský marasmus, který vrcholil v období tzv. druhé republiky.
Z tohoto pohledu „vděčným“ tématem k zamyšlení zůstává otázka, zda jsme měli bojovat proti této bezprecedentní zvůli. Zvlášť v situaci, kdy byla vyhlášena 23. 9. 1938 všeobecná mobilizace a předsedou vlády se stal již 22. 9. 1938 bojovně naladěný generál J. Syrový. Co se týče bojových divizí, byl stav mezi Československem a Německem prakticky vyrovnaný. Německo disponovalo 51 divizemi, Československo 45 divizemi, ovšem zásadní rozdíl tkvěl v letectvu, kdy luftwaffe naše letectvo značně převyšovalo a teoreticky by tak válku s Německem rozhodlo.
Musíme si též uvědomit, že bychom nebojovali jen proti Německu, ale s největší pravděpodobností i Polsku a Maďarsku, což by znamenalo dřív nebo později celkovou prohru. Pak by německý protektorát, jakkoli byl krutý, měl jinou podobu a s „běžnými“ Čechy by se po případné válce podle toho také zacházelo. Takový protektorát by měl podobu jednoho velkého koncentračního tábora a Češi bez rozdílu by se v něm stali nucenými otroky.
Podepsání mnichovské zrady je v historii světové diplomacie bezprecedentním nátlakem na jednu evropskou zemi, který nemá ve světovém měřítku srovnání. Britští a němečtí appeaseři obětovali poslední demokratickou zemi v Evropě, aby ve své falešné naději zachránili pro Evropu mír. To, jak se flagrantně mýlili, ukázalo datum 1. 9. 1939, kdy Německo přepadlo Polsko.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
