Na dvou zásadních okamžicích si ukážeme, že podle mého názoru ani v jednom případě Beneš ,,vinen" nebyl. V úvahu musíme brát především jak vnitřní, tak samozřejmě i zahraničněpolitický rozměr.
1. Podíl na Mnichovském diktátu. Přijetím Mnichovského diktátu 29. 9. 1938 přišlo Československo kromě Sudet i o svou státní suverenitu a zmrzačená země se nyní nazývala Česko - Slovenskem. Mnichovský diktát byl ostatně jen prvním krokem na cestě ke zřízení německého proektorátu, s nímž Hitler počítal již těsně po přijetí této ,,dohody". Co mohl Beneš ze svého titulu udělat, aby hanebnému paktu zabránil?
V podstatě měl dvě možnosti - mohli jsme bojovat a za 4 týdny válku čestně prohrát, byť Německo ještě na válku nebylo zcela připraveno, jak generalita Hitlerovi ještě v na přelomu let 1938/1939 připomínala. Pak by ovšem protektorát nevypadal tak, jak vypadal, jeho podstata by měla ostře genocidní charakter s velkým dopadem na ,,neangažované" civilní obyvatelstvo. Biologická podstata Čechů jako národa by byla bezprostředně ohrožena. Ztráty českého obyvatelstvo by se počítaly v hekatombách. Jakkoli byl německý protektorát v letech 1939 - 1945 strašlivým režimem, pokud bychom v roce 1938 bojovali, byl by ještě daleko horší.
Beneš nakonce přijal druhé ,,menší zlo", to znamená nebojovat, vydat se Němcům a doufat v přežití v německém područí. Za Mnichovský diktát Beneš v žádném případě nemohl. Jednak nebyl přímým účastníkem mnichovských ,,dohod" (diplomaté H. Masařík a V. Mastný byli přímo zpraveni na místě o výsledku a přímému jednání nebyli přítomni), nemohl tudíž výsledek nikterak ovlivnit. Za Mnichov mohou západní velmoci, které nás Německu nechaly napospas a nedodržely své spojenecké závazky (hlavně Francie) ve slepé víře, že se vyhnou válce.
Důležitým faktorem byla bezpochyby osobní nenávist, kterou choval vůči Benešovi Hitler. Ten vyhrožoval, že si Beneše osobně ,,pověsí". Proto musel Beneš 5. 10. 1938 urychleně ze země odletět. Jeho kritikové jej mimo jiné i za toto označují za zbabělce, jenže Beneš neměl na vybranou, kdyby totiž zůstal, byl by jeho život v ohrožení. Zůstávat po Mnichovu pro československého prezidenta tak bylo zcela nemyslitelné.
2. Beneš mohl za nástup komunistů k moci. V únoru 1948 se k moci dostali na čtyři dekády komunisté a Benešovi kritikové označují za hlavního viníka právě jeho. Prezident měl ovšem na poválečný vývoj 1945 - 1948 velmi malý vliv. Demokracii, v její omezené šíři, měly bránit především demokratické strany, které v její obraně po tři roky selhávaly, až v únoru 1948 selhaly úplně. Vyvrcholením vládní krize v únoru 1948 bylo přijetí demisí 12 ministrů nekomunistických stran a jmenování druhé ,,obrozené" Gottwaldovy vlády. Akt přijetí demise používají Benešovi kritikové právě za ten krok, který údajně uvolnil stavidla neomezené vládě KSČ. To je samozřejmě nesmysl, protože již před únorovou krizí komunisté moc měli, vládní krize pouze oficiálně stvrdila existující stav.
Komunisté během února 1948 definitivně ovládli Bezpečnost, jejich člověk (V. Nosek) byl ministrem vnitra, ministrem obrany se stal již po válce ,,papírový nestraník" gen. L. Svoboda, za zády měli komunisté navíc mocného spojence Sovětský svaz, který by v případě potřeby vojensky zasáhl. Období 1947 - únoru 1948 obsahovalo navíc ty prvky, které se staly běžnou součástí komunistické mocenské zvůle. Komunisté plánovali již před Únorem politické procesy - například s ministrem spravedlnosti za národní socialisty P. Drtinou, představiteli Demokratické strany na Slovensku M. Bugárem a J. Kempným či J. Ursínym. Komunističtí agenti rozbíjeli schůze nekomunistických stran, nasazovali na jejich čelné představitele své agenty a informátory.
Toto všechno nemohl z principu Beneš ovlivnit, kdyby nepřijal demise, tak by komunisté realizovali slovenský scénář. Tam předseda Sboru pověřenců (v podstatě slovenská vláda) G. Husák protiústavně zbavil funkcí pověřence za Demokratickou stranu, kteří demise nepodali, jako jejich kolegové v Praze. Nebo by Gottwald nakonec prohlásil, že demise přijal ,,lid" a tudíž ,,reakční" ministři byli tímto zbaveni funkce.
Krajní možností pak bylo v případě nepřijetí demisí použití ozbrojeného puče s masovým zatýkáním podle předem připravených tajných seznamů, uvěznění demisionujících ministrů a pořádání veřejných schůzí za Benešovo odstoupení. Scénář, který si sice komunisté nepřáli, ale byli na něj připraveni.
Proti této ,,mašinérii" nebyla obrana, zvlášť když demokraté neměli pomoc ani jedné ze západních velmocí. Tím spíš to nemohl ovlivnit Beneš, který neměl účinné mocenské prostředky, jak komunisty zastavit. To, co mohl udělat, je na protest proti komunistickému převratu odstoupit, aby tak veřejně deklaroval nesouhlas s postupem KSČ, který byl za hranou ústavy. Sice to zvažoval, nakonec ale setrval ve své funkci až do června 1948, kdy abdikoval.
Na základě této analýzy tak docházíme k závěru, že Beneš nebyl ani v jednom případě řečeno s Peroutkou ,,vinen". Vždy se dostal do této situace vnějšími okolnostmi, na něž neměl ze své pozice vliv. Byl do nich zkrátka ,,vmanévrován" ne vlastní vinou. Můžeme mu vytýkat dílčí chyby během obou historických zlomů, ale zásadnější chybu neudělal.
Vyšlo na vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
