Naše média tuto událost hodnotí převážně pozitivně a více či méně zdůrazňují, že Pavlovo jmenování do takto vysoké funkce je vlastně nepřekvapivou odměnou za spolehlivé spojenectví Česka v zahraničních misích, resp. za dlouhodobou angažovanost v Afghánistánu. Mohli bychom ještě přidat, že k tomu přispěla i kontinuální politická podpora zahraničních misí, ať již za vlády levice či pravice, a v neposlední řadě i to, že Česko a potažmo země střední Evropy jsou v očích stratégů NATO nejen geograficky, ale i hodnotově a kulturně jakýmsi předělem mezi Východem a Západem, tzn. tvoří pomyslnou čárou sféry vlivu aliance. Poslední argument vynikne zvlášť s přihlédnutím k našemu (byť dnes poněkud nejednoznačnému) oficiálnímu „proevropskému“ postoji vůči současné ukrajinské krizi.

Pokusme se podívat na zvolení našeho špičkového vojáka do nejvyššího strategicko-vojenského postu z druhé, globálnější stránky. Čech se totiž bude angažovat v mezinárodní bezpečnostní organizaci, jež od pádu sovětského bloku hledá svoji tvář. Je to mj. proto, že od pádu železné opony nemá NATO jasně definovaného a viditelného protivníka (více o tom ve starším článku Je dnes NATO obranný, nebo útočný vojenský pakt?). Oficiální nepsanou doktrínou, kterou nikdo nahlas nepřizná, je tlak na vlastní hranice Ruska, na něž vedení aliance i jeho členové stále pohlížejí jako na „toho, kdo prohrál studenou válku“. Z geopolitického hlediska usiluje NATO o vytlačení ruského vlivu na bývalé sovětské republiky, s nimiž je Rusko dodnes provázáno ekonomicky, resp. energeticky, a v menší míře politicky. Pochopitelně je s nimi spojeno historicky i symbolicky prostřednictvím „bratrství národů“ v tehdejším SSSR. Nostalgie po „starých pořádcích“ je v tomto prostoru stále silně přítomna a těchto sentimentů bychom si měli být při hodnocení nejen Ruska vědomi.

NATO si po konci studené války vytvořilo s pomocí stejně naladěných médií mýtus o „osvoboditeli a dlužníkovi“. Tento mýtus vypráví o Americe, která svět zbavila říše zla v podobě SSSR. My jim za to dlužíme svou nezpochybnitelnou loajalitou a tento dluh z minulosti splácíme aktivní angažovaností v operacích aliance, jejíž vůdčí silou jsou právě USA. Že někteří roli USA ve světě chápou právě takto, jsme se mohli přesvědčit před několika lety, kdy skupina mj. bývalých významných politiků střední a východní Evropy apelovala na tehdy začínající Obamovu administrativu, aby starý kontinent ve svých plánech neopouštěla. Jak si mnozí jistě vzpomenou, otevřený dopis vznikl na pozadí kontroverzního plánu Obamova předchůdce G. W. Bushe umístit do Česka a Polska prvky globální americké protiraketové obrany. Při hledání „nové tváře“ po konci studené války se NATO profiluje též jako společenství univerzálních euroatlantických hodnot, v jejichž popředí stojí volný trh, svoboda jednotlivce a demokracie. Jako kdyby se působením NATO ve světě jeho optikou stále v paměti členů reprodukoval onen mediální příběh „osvoboditele a dlužníka“ a potvrzovala se tak platnost universálních hodnot, a tedy i jeden z důvodů existence této organizace. NATO se mimoto nyní otevřeně definuje jako síla schopná zasáhnout kdekoli bude potřeba, resp. ke bude zapotřebí chránit z jeho pohledu univerzální hodnoty. V tom je právě jedna z jeho největších potíží; ve skutečnosti, ať vědomě, či ne, nadřazuje „své“ (euroatlantické) hodnoty nad jiné, a hájí tak zároveň unipolární uspořádání světa. Tato nepsaná doktrína se zřetelně projevuje právě ve vztahu k Rusku, jemuž evropské a americké politické elity celkem pravidelně vyčítají neochotu univerzální hodnoty přijmout.