Po přijetí Mnichovského diktátu v září 1938, který nebyl nikdy ratifikován československým parlamentem a tudíž z mezinárodního práva byl neplatným dokumentem, se začalo nad politickým stranictvím smrákat. Strany se buď rozpouštěly samy (likvidačními sjezdy), nebo byly úředně rozpouštěny, jako například KSČ. Ta již na konci roku 1938 v podstatě přešla do ilegality.
Národní socialisté likvidovali v závěru roku 1938 a část přešla do Národní strany práce (NSP) a další členové pak menšinově do Strany národní jednoty, dvou připuštěných stran, které druhorepublikový režim oficiálně povolil. Do NSP přešla ještě část tzv. legionářského křídla ČSNS - J. Patejdl, K. Moudrý, F. Richter, J. B. Kozák a další. NSP působila v dobové terminologii jako ,,loajální" opozice vůči ,,vládnoucí" Straně národní jednoty (předsedou se stal R. Beran), sdružující bývalé agrárníky.
Jednotliví členové rozpuštěné ČSNS se angažovali v českých odbojových skupinách. M. Horáková tvořila důležitou součást Petičního výboru věrni zůstaneme (PVVZ) a Politického ústředí (PÚ). Zde měla v popisu práce zejména zpravodajskou činnost, v jejímž důsledku ji pak posléze zatklo gestapo. Hlavním úskalím práce v podzemí však byly pravidelné čistky ze strany gestapa, které okupanté brali jako zásahy preventivní. Ve svých důsledcích však odboj velmi oslabily. Na mysli máme akci Gitter (mříže) z března 1939, které kromě komunistů a sociálních demokratů padlo za oběť i několik stovek národních socialistů. Tyto akce se pak pravidelně opakovaly.
Vedoucími činiteli národních socialistů v zahraničním odboji v Londýně pak byli například H. Ripka, J. Stránský, P. Drtina, F. Uhlíř, V. Klecanda, J. Firt. Jádro těchto osobností tvořilo struktury tzv. prozatimního státního zřízení, tedy londýnského exilu. Národní socialisté pracovali v poradních orgánech Státní a Právní radě. Zpočátku národní socialisté nevystupovali jako úzce stranická skupina, a to až do roku 1944, kdy se jako oficiální politická platforma vytvořila. Jejím předchůdcem byla tzv. platforma MOST, založená v roce 1943 z popudu H. Ripky.
Národní socialisté byli odpočátku konfomrní s Benešovou politickou linií, která usilovala o ,,oduznání" Mnichova a obnovu Československa. Přitom i oni si uvědomovali, že nová republika už nebude pouhou kopií prvorepublikových reálií, ale bude výrazně orientována doleva, a tomu bylo třeba se ve svých politických propozicích přizpůsobit. Vyjádřením této myšlenky se v roce 1944 stalo ustavení Národního (socialistického) bloku pracujícího lidu, měst a venkova sdružující tři k socialismu se hlásící strany - komunisty, sociální demokraty a národní socialisty. Blok měl tvořit hlavní jádro hospodářských změn, které měly být realizovány těsně po skončení války.
V březnu 1945 proběhla v Moskvě rokování o novém programu poválečných změn a první vládě v osvobozené zemi. Za národní socialisty se jich zúčastnil P. Drtina, F. Uhlíř, J. David a J. Stránský. Národní socialisté a sociální demokraté zde přenechali iniciativu komunistům, kteří byli de facto autory Košického vládního programu, jenž kodifikoval v Československu ,,lidově - demokratický režim", nevyhovující ze své podstaty demokratickým silám. Závěr války tak zastihl národní socialisty, jejichž kádry nacistickými popravami výrazně prořídly, nepřipravené na novou politickou realitu, v níž hrála prim KSČ a jí zavázaní prokomunističtí koryfejové z ostatních stran.
Jak jsme již zmínili v úvodu, národní socialisté zaplatili za svou odbojovou činnost smrtí několika tisíců svých členů, v řadě případů šlo o významné předválečné funkcionáře, kteří po osvobození nebyli adekvátně nahrazeni. V říjnu 1941 byl popraven bývalý pražský primátor O. Klapka, Za heydrichyády stihl stejný osud senátorku F. Plamínkovou nebo prvorepublikového poslance J. Vaňka. Mnozí z bývalých členů ČSNS pak skončili v koncentračních táborech - E. Šlechta, A. Vandrovec, poslanec A. Čížek či předseda P. Zenkl.
Národní socialisté přispěli svou nemalou odbojovou aktivitou ke svržení šestileté okupační moci a k obnově Československa, a na to bychom neměli zapomínat. Čtyřicet let se nám totiž snažil komunistický režim vštěpovat, že jedinou odbojovou silou za druhé světové války byli pouze komunisté, a nekomunistický odboj na Západě, jehož součástí byli i národní socialisté, se vlastně odbojem ani nedal nazývat.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
