K Horákové chovali komunisté upřímnou nenávist už za první republiky, stejně jako třeba k další národní socialistce F. Zeminové. Zeminovou nesnášeli od té doby, co si ,,dovolila" přerušit nechvalně známý první parlamentní projev poslance K. Gottwalda 29.12. 1929, v němž demokratickým politikům vyhrožoval, že jim ,,zakroutí krkem". Horáková se po skončení druhé světové války vyprofilovala v zásadovou odpůrkyni komunistických nedemokratických metod a soustavného porušování zákonnosti na všech úrovních.

Horáková se stala též předsedkyní Svazu československých žen, kde musela svádět ostré ideologické souboje mimo jiné s radikální komunistkou A. Hodinovou - Spurnou, jež Horákovou lidsky nesnášela pro její pevné postoje. Vedení KSČ pak považovalo Horákovou vedle ,,reakčních" národně socialistických ministrů za jednoho z úhlavních protivníků jejich snahy uchopit absolutní moc v zemi. To ostatně vyplývá i ze zápisů vrcholných stranických orgánů komunistů, ať už ústředního výboru či předsednictva. Tam je Horáková líčena jako ,,zavilý" nepřítel lidově - demokratického zřízení a ,,starý reakčník".

Bylo jasné, že po po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se bude Horáková nacházet v iminentním nebezpečí, protože na rozdíl od svého manžela odmítla emigrovat z Československa, což se ukázalo být osudovou chybou. Spoléhala se na to, že vítězní komunisté budou její předúnorovou činnost pardonovat. Ostatně toto naznačil těsně po únoru 1948 i K. Gottwald, když prohlásil, že ,,je [demokratické politiky] nemůžeme za jejich blbost přece trestat."