Petr Hájek: Miloš Zeman zachraňuje v Moskvě čest Evropanů. Čeští kolaboranti ječí

Před sedmdesáti roky skončila Druhá světová válka. Devátého května Rudá armáda osvobodila Prahu bránící se takřka s holýma rukama proti zbytkům dokonale vyzbrojených a vycvičených německých nadlidí. Šest let protektorátu Čechy a Morava bylo toho dne u konce. A skupinky místních kolaborantů v médiích a politice právě na čas ztratili svou dobře placenou práci.

Absurdní drama

Válka tak symbolicky skončila tam, kde fakticky začala: v hlavním městě českého státu, první země, kterou Hitler okupoval – se souhlasem našich tehdejších západních spojenců, Francie a Velké Británie. Prohlásili jsme je tehdy oprávněně za zrádce. Když Vůdce napadl i je, stali se z nich opět naši spojenci. Tak nám to – s jistými kolizemi – vydrželo až do konce války.

Několik let poté, po komunistickém sametovém státním převratu v roce 1948, se z našich západních spojenců/zrádců/spojenců – opět stali naši nepřátelé. Naším spojencem byl Sovětský svaz, jejich nedávný válečný spojenec. Několik desetiletí poté, po sametovém státním převratu v roce 1989, zespojenců/zrádců/spojenců/nepřátel – včetně někdejších německých okupantů a protektorů – už zase byli naši spojenci a přátelé.

A z Ruska (nástupce zaniklého osvoboditele, Sovětského svazu) – se prozměnu zase stal náš nepřítel. Protože naši spojenci/zrádci/spojenci/nepřátelé a okupanti/spojenci a přátelé využili uvolněné značky a založili v Evropě další Sovětský svaz, asi že toho předchozího si – narozdíl od nás a Rusů – po válce neužili. A odpíraného chleba největší krajíc. Jenže Rusům se do další totalitní utopie podruhé nechtělo – tak jsou z nich momentálně opět naši nepřátelé.

Pokud to někomu připadá jako nesmyslné (a nudné) patafyzické drama z pera majitele pražského letiště Václava Havla, není tak daleko od pravdy. S tou výhradou, že absurdní realitu za něj napsali jiní a on jen – nepříliš nadaně, ale o to loajálněji – historickou předlohu opisoval. S tím rozdílem, že současný protektorát, v němž po krátké epizodě státní a národní svobody z devadesátých let opět spočíváme, má obrácený vektor: Nesměřuje ke konci válečných hrůz, ale k jejich obnovení.

Podivné oslavy

Prožíváme bezpochyby nejpodivnější „oslavy“ výročí skončení druhé světové války (od skončení první války studené). Prezident Miloš Zeman odjel do Moskvy uctít milióny padlých sovětských vojáků jako jeden z mála nejvyšších evropských státních představitelů. Nesmí se sice zúčastnit vojenské přehlídky, která hrdinství vítězů nad nacismem symbolizuje a připomíná, ale měl alespoň tolik státnické prozíravosti a lidské slušnosti, že Den vítězství oslaví společně s našimi osvoboditeli. Zachraňuje tak čest svých zbabělých evropských kolegů, kteří se dali zastrašit výhrůžkami amerického protektora Evropské unie.

Představitelka poražené nacistické velmoci sice do Moskvy také přijede, ale v havlovsky patafyzickém gestu „poděkuje za osvobození“ až den poté. Její shrbení kolegové z ostatních evropských zemí se protentokrát tváří, že Hitlera porazili Američané. Podle průzkumu je o tom přesvědčeno 61% Francouzů a 52% Němců. A 46% Britů soudí, že klíčovou roli sehrála britská armáda. To je pro přípravu na další válku proti Rusku docela slušný výsledek tamní mediokracie.

Také u nás si oficiální propaganda nechala změřit, jak se jí daří zafixovat – především v hlavách mladších generací – bolševicky překroucené dějiny. Na čem jiném si to ověřit, než na postojích českého prezidenta, který tuto historickou mystifikaci opakovaně veřejně odmítl. Důvěřuje mu v tom podle průzkumu (jenž je samozřejmě součástí válečnické propagandy) prý jen necelých 40% veřejnosti.

Server Novinky, který výsledky tohoto průzkumu uveřejnil, umístil vedle zprávy anketu s otázkou: Obáváte se Ruska? Ano odpovědělo 35%, Ne 67% ze zhruba dvaceti tisíc hlasujících. Jaký proto div, že Miloše Zemana na cestě do Moskvy nevyprovázelo žádné „vám poděkování a lásku vám“, ale nenávistné výroky a komentáře hlavních médií i některých politiků. Mnozí z nich vedou dokonce polemiku o tom, zda jsme byli sovětskou armádou osvobozeni, nebo naopak dobyti – a vychází jim to (v lepším případě) tak půl na půl.

Řemeslo se zlatým dnem

Český stát je tu již tisíc roků. Ve formě zvané republika existuje zhruba sto let. Z nich ale jen pár desetiletí fungoval jako relativní suverén svých osudů, jinak vždy pod „protektorátem“ cizí mocnosti. Není proto divu, že kolaborace s cizáky je v kraji poměrně dobře propracované výnosné řemeslo, které se dědí z generace na generaci. Současní kolaboranti proto nemohou vymyslet nic nového, než zavděčit se aktuálním protektorům historickými mystifikacemi.

Většina veřejnosti – rovněž protektorátně zkušeně – „moudře“ mlčí. Co si pálit prsty? Každou chvíli je tu jiný pán a postavit se mu, z toho nikdy nekoukalo nic dobrého. Vždyť tolik se toho od nás zase nechce. Stačí mlčet a hledět si svého. A kdo mlčí, souhlasí. Ti chytřejší, zmatenější či zbabělejší už spolu se Západem oslavují jako naše osvoboditele Američany a Brity.

Když Kardinál Duka sloužil k výročí konce války děkovnou mši za naše osvobození, jejím hlavním hostem byl vnuk (!) Winstona Churchilla. Sovětské osvoboditele zmínil jen okrajově, zato děkoval Američanům a vyznamenal generála Pavla, neboť bude velet NATO, které se právě opět chystá na Rusko.

Bylo by směšné přít se s našimi kolaboranty. Něco však za poznámku pro jejich některé zmatené oběti stojí: Když Hitler ovládl Evropu, napadl Sovětský svaz. Jediný, koho nenapadl, byla Amerika. Kdyby to za něj – k jeho velkému vzteku – neudělali Japonci v Pearl Harboru, Spojené státy by Hitlerovi válku ještě dlouho nevyhlásily. Jestli vůbec.

Vůdce totiž Ameriku obdivoval. Chtěl Spojené státy evropské, nějakou takovou evropskou unii – s tím ovšem, že Berlín bude Washingtonem. Jestli však něco vedle židů opravdu nenáviděl, bylo to Rusko. V tom si s Anglosasy na obou stranách Atlantiku ostatně rozuměl. Bez ohledu na to, že Brity pohrdal a v amerických „nadlidech“ se shlížel. Nechtěl s nimi bojovat. Nakonec musel.

Je dobré si proto v patafyzických „sporech o osvobození“ připomenout alespoň jeden fakt, jehož vypovídací hodnota je víc než symbolická: Když Stalin obrátil vývoj války a hrnul nacisty zpět do Berlína, dorazila sovětská armáda na hranice předválečného Československa v oblasti dukelského průsmyku. Teprve zhruba v téže době se Američané s Brity rozhoupali ke slavné invazi do severní Francie. To už válka v Evropě byla rozhodnuta.

Což ani v nejmenším neznamená, že vstup Spojených států do války nebyl významný. Každý život z bezmála půl miliónu padlých Američanů – nejen těch několika desítek na našem území – má heroický rozměr. Jenže několik desítek miliónů životů občanů Sovětského svazu vyjadřuje dosti přesně relativní podíl na Dni vítězství, který dnes, po sedmdesáti letech od osvobození Prahy, někteří, co jsme si nenechali z hlavy vymlátit paměť, stále ještě slavíme. Spolu s Milošem Zemanem v Moskvě.

Tedy měli bychom. Jiní oslavili spolu s Českou televizí však již včera. Protože v protektorátu se přece slaví s protektorem. Hrdinové pražského povstání, kteří padli na stovkách „němých barikád“ před příjezdem Rudé armády už tedy vlastně nezahynuli za války – ale jen jaksi mimochodem. Asi nějaký poválečný pracovní úraz, nebo co. Americká krása v rukou dědiců zkušených českých kolaborantů nové doby opět rozkvetla do hanebných květů zla.

Jsme nepoučitelní?

Jenže vtip patafyzických šarvátek o to, kdo více přispěl k porážce hitlerismu, samozřejmě, jak již řečeno, nespočívá ve sporu o historii. Slavný autor antiutopie připomíná, že kdo ovládá minulost, vládne přítomností, neboť chce ovládnout budoucnost. Nejen tu vzdálenou, ale i tu nejbližší. Bývalý prezident Václav Klaus k tomu před pár dny poznamenal:

„Od doby Druhé světové války se na světě zrodily již nejméně dvě generace. Ta, která je předcházela, se zrodila v jejím průběhu a i ta ne všechno zažila na vlastní oči a ne všechno si pamatuje. Nevěřím, že si lidé berou ponaučení z více než 70 let staré události, navíc tak barvotiskově interpretované a tak „tvůrčím“ způsobem přepisované moderními manipulátory dějin v dnešních mediích (a školních učebnicích).

Kdyby přesto mohli být lidé schopni si nějaké ponaučení z historie – tedy nikoli z vlastního prožitku – vzít, pak by bylo úžasné, kdyby pochopili, že si s válkou není radno zahrávat. Válkychtivost, respektive v současnosti na Západě za politicky korektní považované podněcování války na Ukrajině, mne však přesvědčuje, že se lidé z historie neučí.“

Dáme se opět zatáhnout do války?

To je jediná vážná otázka, která z podivných oslav konce té předchozí vyplývá. Před časem vznikla v Německu výzva předních osobností veřejného života, které právě před směřováním k další válce proti Rusku varovaly. Podepsal ji i bývalý německý prezident. Na Slovensku se právě v těchto dnech zrodil podobný manifest s názvem Sjednoceni za mír. Kromě jiného se v něm praví:

„Je třeba otevřeně říci, že u nás existují politici, novináři a aktivisté, kteří pěstují ve společnosti nenávist, předsudky a fóbie často zacházející až za hranici šovinismu. Že u nás máme veřejné představitele, kteří jsou ochotni a připraveni obhajovat válku, podporovat zbrojení a upřednostňovat konfrontaci. Považujeme za důležité se od těchto lidí distancovat. (...) Nepřejeme si vidět naše země jako státy, přes které se přesouvají vojenské konvoje a zakládají vojenské základny, ale jako státy, ve kterých se rodí mírové iniciativy a kvete kultura, věda a vzdělání.“

Mezi signatáři této výzvy jsou slovenští exprezidenti I. Gašparovič, R. Schuster a M. Kováč, expremiér J. Čarnogurský a řada dalších významných osobností. Přidávají se k ní ale také mnozí čeští signatáři zvučných jmen, protože v naší části někdejšího Československa se zatím nic podobného nezrodilo.

Kolaboranti oslavují válku

U nás naopak vznikají protektorátní „seznamy nepřátel“, které mají společensky „popravit“ každého, kdo se otevřeně vůči zběsilé a ničivé protiruské válečnické propagandě postaví. Na čelných místech těchto seznamů jsou „kupodivu“ také u nás ti nejvýznamnější – prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Dokládá to, že ti nejzkušenější nezastrašení si uvědomují vážnost situace, v níž po sedmdesáti letech od válečného běsnění naše země a celá Evropa opět stojí.

Naši místní kolaboranti podle svých historických tradic usilují o pravý opak. Zvláště pak jejich dorost – všichni ti Klvaňové, Slonkové, Šafrové či Bartuškové – „makají“ naplno. Ostatně nemuseli nic vynalézat. Adoptovali si pouze „osvědčené metody“ amerického mccarthismu – zrcadlového obrazu bolševického udavačství z padesátých let minulého století. A stejně jako oni burcují do další světové války, tentokráte jaderné. To je podstata jejich „oslav“ 70. výročí ukončení té předchozí.

Miloš Zeman odejel na Den vítězství do Moskvy. Za prezidenta si jej v přímé volbě zvolila většina občanů České republiky. Většina z té většiny snad dnes oslavuje vítězství nad nacismem a osvobození naší země spolu s ním. I v tom je část naděje, že si vše nebudeme muset zopakovat.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.