„Je pravdou, že kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin vyhrál ve Všesvazové loterii automobil Čajka?“

„Ano, je to pravda, jen s malým upřesněním: Nebyl to kosmonaut, ale důchodce, nejmenoval se Jurij Alexejevič Gagarin, ale Nikolaj Sergejevič Chlestakov, a nešlo o automobil Čajka, ale jízdní kolo Ukrajina. A tento bicykl nevyhrál, ale ukrad.“

Takové byly dotazy a odpovědi v pověstném Rádiu Jerevan za sovětských časů. Tedy podle anekdot populárních (nejen) u nás v dobách, které se aktuálně zhmotnily do slavného data: 21. srpen 1968.

Slavme slavné tragédie

Je tu zase báječná příležitost ke klanění a projevům politiků, které se odehrávají ponejvíce v Praze, pokud možno u rozhlasu na někdejší Stalinově, dnes Vinohradské třídě, a na některých dalších místech v naší zemi, jimiž si připomínáme... Co vlastně? No jako obvykle: „Oslavujeme“ naše velké a prohry.

Zatímco ve většině jiných zemí se slaví slavná vítězství, u nás si nejvíce užijeme připomínku roků 1938 (Mnichovská zrada velmocí), 1939 (obsazení nacisty a vznik dalšího z řady protektorátů) – či právě srpen 1968. Nemluvě už ani o listopadu 1989, tradiční oslavě kultu osobnosti Václava Havla – tragédie jako vyšité. Roky jako 1918, výročí vzniku republiky, přijímáme naopak spíše s rozpaky a demonstrativním nezájmem většiny veřejnosti – možná i proto, že po čtyři desetiletí se u nás 28. říjen „oslavoval“ jako Den znárodnění (čili další tragédie). Anebo spíš proto, že oslavovat naši suverenitu v protektorátu, je tak trochu eklhaft (řečeno jazykem Velké Mutti).