Petr Hájek: Různé podoby téhož kříže. Ani Morava neví, jak slavit

Pokud jste si v úterý chtěli zajít na svůj oblíbený Guinness do některé ze zdejších irských putyk, aniž byste si předem rezervovali místo u stolu, pak jste měli nejspíš smůlu. Hlava na hlavě, dovnitř jste se nedostali. Důvod? 17. března slavili u nás žijící Irové svátek hlavního patrona irského národa sv. Patrika. A protože i moderní Irové se od duchovního světa svých předků neodklonili o nic méně, než jiné evropské národy (i církev v Irsku je oproti mediálně vžitým představám podobně liberální, jako například v Německu), omezuje se připomínka tohoto energického misionáře na zeleň, jetelový trojlístek a na to dobré irské pivo. O co plnější hospody, o to prázdnější kostely.

Svatý Patrik by zaplakal

Dnes se však nelze spolehnout ani na to, že sv. Patrikovi bude vzdána patřičná úcta pod hlavičkou církevní autority. Letošního Pochodu ke cti sv. Patrika, nejstaršího veřejného procesí v USA (první se konalo v roce 1762, tedy 14 let před vyhlášením Deklarace nezávislosti), se přes protesty mnoha katolíků poprvé účastnila delegace irských homosexuálů. Jejich začlenění do oficiálního seznamu účastníků neschválil jen starosta města, ale i newyorkský kardinál Timothy Dolan, který nad pochodem převzal záštitu. Jménem sv. Patrika se tak dnes zaštiťují lidé, proti jejichž protipřirozenému životnímu stylu tento misionář sám vystupoval, když čelil hříchu sodomie v pohanském starověkém Irsku.

Mučedník zpovědního tajemství

Téhož dne si pak hrstka Čechů, či spíše Moravanů, připomněla život i smrt jiného svědka víry, který byl, na rozdíl od sv. Patrika, pro věrnost Kristu umučen. Jmenoval se Jan Sarkander. Když jej papež Jan Pavel II. před dvaceti lety svatořečil, vyvolal tento krok na české náboženské scéně nemalé pnutí. Je pravda, že ze strany papeže, jenž tolik usiloval o to, aby se v Církvi prosadila mentalita do té doby z věroučných důvodů odmítaného ekumenismu, bylo svatořečení tohoto holešovského kněze překvapením. Proč?

Sarkander zemřel následkem mučení, nařízeného tehdejší protestantskou šlechtou. Jen proto, že tento statečný kněz odmítl vyzradit zpovědní tajemství. Sarkander nebyl zdaleka jediným katolickým mučedníkem českých zemí v předbělohorské době. Až vypuknou letošní „oslavy“ šestisetletého výročí od upálení Mistra Jana, najde se asi jen málo lidí, kteří si vzpomenou i na velký počet mučedníků z doby husitské revoluce, následných válek či stavovského povstání. Pronásledování českých katolíků v období husitských Čech patřilo mezi největší náboženská pronásledování v celé Evropě, je však přitom ve světě jedním z nejméně známých. Přitom Enea Silvio Piccolomini ve své Historii české napsal, že „není žádné země, která by v naší době vydala více Kristových mučedníků, než Čechy“.

Protože je nejen tato kapitola českých dějin většině Čechů, Moravanů a Slezanů do značné míry vlivem liberální historiografie neznámá, přinášíme životopisnou črtu Ignáce Pospíšila, věnovanou umučenému svatému Janu Sarkanderovi.

Spory katolíků s protestanty nejen o víře

Sv. Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve slezském Skočově (dnes Polsko). V mládí šel studovat teologii, nicméně studia předčasně ukončil a v září 1606 se oženil s protestantkou Annou Plachetskou. Jeho žena ale záhy zemřela a on se vrátil ke studiu teologie. Na kněze byl vysvěcen v roce 1609.

Vystřídal několik postů v olomoucké diecézi, coby zapálený a schopný kněz se postupně propracovával k lepším umístěním a pilně pracoval na rekatolizaci svých farníků podle intencí, které stanovil kardinál Ditrichštejn. V roce 1616 se stal farářem v Holešově a zároveň zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic, významného člena tzv. katolické strany.

Doba to byla nejistá a o vládu nad Moravou zápasila tzv. katolická strana včele s Ditrichštejny, která se snažila o rekatolizaci obyvatelstva, a protestantská šlechta. Zapálený a schopný Sarkander byl solí v očích protestantů a především pak svého souseda, Václava Bítovského z Bítova, s nímž vedl (krom náboženských sporů) úporné majetkové pře o desátky z Bítovského vsí.

Náboženská válka plení Moravu

V roce 1619 uskutečnila protestantská šlechta na Moravě převrat a znovu ovládla úřady držené předtím katolickou stranou. Sarkander se rozhodl, že Holešov pro něj není bezpečný a vydal se urychleně do Krakova a pak na pouť na Jasnou Horu. Poté, nabyv dojmu, že je situace klidnější, se vrátil a zdržoval se na Holešovsku pod ochranou Lobkovice. Na holešovskou faru se vrátit nemohl, protože tu násilím zabrali evangelíci.

V roce 1620 vtrhli na Moravu polští kozáci, jejichž podporu Habsburkům a katolické straně vyjednalo u polského krále poselstvo právě v době Sarkanderova pobytu v Polsku. Kozáci při cestě napříč Moravou drancovali a pálili protestantské usedlosti a neomylnost, s níž je nacházeli a katolickým se vyhýbali, dávala tušit, že dobře vědí, kdy, kde a koho si podat a obrat. Holešov ušetřili, když jim naproti vyšlo procesí holešovských katolíků, se kterými se nájezdníci pomodlili.

Škody, které statky protestantské šlechty utrpěly, rozzuřily jejich pány, kteří ihned začali mluvit o zradě a hledat viníky. Protože nevěděli o poselstvu a protože mimořádně velké škody utrpěl právě Sarkanderův a Lobkovicův velký odpůrce Václav Bítovský z Bítova, napadlo je, že pomoc dojednal pro Lobkovice Sarkander při svém pobytu v Polsku. Jelikož v dané chvíli byl Bítovský moravský hofrychtéř, nechal předvolat všechny katolické kněze z okolí Holešova do Brna k výslechu. Sarkander nebyl žádný hlupák, všechno si spočetl a dal se na útěk, byl ale poměrně rychle dopaden, dopraven do Olomouce a uvržen do vězení.

Justiční zločin

Soudní komise, která měla Sarkandera vyslýchat, byla výsměchem všem představám o nezávislém tribunálu: tvořila ji protestantská šlechta v čele se Sarkanderovými a Lobkovicovými smrtelnými nepřáteli Ladislavem Velenem ze Žerotína a Václavem Bítovským z Bítova, kteří si snadno spočetli, že Sarkander sice nemusel nic dojednat, ale může něco vědět třeba ze zpovědi Lobkovice, a i kdyby snad nevěděl, tortura už může zajistit, aby pověděl, i co neví. Lobkovice jen tak bez důkazů sbalit a mučit nemohli, ale Sarkander byl jiný případ, a kdyby promluvil…

Na dodržování práva při výslechu měl dohlížet rychtář Scintilla, katolík a Sarkanderův dobrý přítel. Ten se několikráte pokusil Sarkanderovi pomoci, především se snažil oddalovat výslech tím, že se zpočátku důsledně vyhýbal poslům zvoucím jej do vězení, nicméně nakonec se pod hrozbami dostavit musel.

Hrdinská věrnost Kristu až do krajnosti

Soudní komise chtěla po Sarkanderovi, aby vypověděl, co dojednal pro pána v Polsku (nic, což ovšem komisi uspokojit nemohlo) a co mu pán vyjevil o svých plánech ve zpovědi. Sarkander odpovídal, že nic nedojednal a že ve zpovědi mu pán nic neřekl, a i kdyby řekl, musel by to zapomenout. Jelikož na svých odpovědích trval a o Lobkovicových zpovědích odmítal cokoliv sdělit, rozhodla se jej komise podrobit výslechu právem útrpným.

Podle zprávy rychtáře Scintilly kardinálu Ditrichštejnovi, což je jediná autentická zpráva o případu, prošel Sarkander všemi třemi stupni tortury, přičemž soudní komise ještě „vylepšila“ třetí stupeň o mučení, které do něj nepatřilo. Sarkander sice v průběhu procesu opakovaně s pláčem úpěnlivě prosil, aby jej pustili, že nic neví, nicméně svoji výpověď nezměnil a zpovědní tajemství neporušil. Mučení ho zmrzačilo a způsobilo mu těžká vnitřní zranění, navzdory tomu se ve vězení mezi mučeními snažil dodržovat své kněžské povinnosti. Při modlitbě breviáře obracel listy jazykem, protože zničenýma rukama nemohl.

Projít přes všechny tři stupně tortury, navíc zostřené, aniž by vyslýchaný řekl, co se po něm chtělo, bylo něco neslýchaného. Scintilla ve své zprávě píše o tom, že komisaři na konci vzteky bez sebe řvali na Sarkandera, že ho podrobí „čtvrtému stupni tortury“ (což by představovalo mimořádně brutální porušení práva, které žádnou čtvrtou torturu nepřipouštělo). Když své úsilí nakonec vzdali, zabavili (a posléze nejspíše zničili) záznam výslechu. Komisaři nechali Sarkandera po mučení i nadále ve vězení, ač by správně měl být propuštěn, a nedovolili pustit k němu lékaře. Po čtyřech krušných týdnech Sarkander ve vězení podlehl zraněním z mučení a zemřel.

Sarkanderova mučednická smrt vyvolala značné pobouření – ono ani nebylo obvyklé, aby kněz byl dán na mučidla, a chování soudní komise daleko překročilo i obvyklé standardy zacházení s těžkými zločinci. Když byl Bítovský posléze zajat a popraven, ve výčtu jeho nejtěžších zločinů byla vedle velezrady vyzdvižena na nejvyšší místo i účast na umučení Jana Sarkandera.

Vzor nejen pro kněze

Sarkander se stal v očích Moravanů okamžitě svatým mučedníkem a úcta k němu se rychle rozšířila i do Polska a do Čech. O tom, jakou úctu měli k Sarkanderovi sami Olomoučané, nejlépe svědčí fakt, že navzdory možné nelibosti církevních představitelů jeho sochu umístili mezi sochy světců na slavném Sloupu Nejsvětější Trojice – více než sto let před oficiálním blahořečením. Blahořečen byl Piem IX. v roce 1859 a svatořečen Janem Pavlem II. v roce 1995. Čeští protestanté to nesli velmi těžce.

Každý mučedník je pro nás příkladem skutečné a pevné víry a odvahy. Sarkanderův příklad bychom měli mít před očima. Jen málokterý kněz sloužil Bohu tak dobře v tak těžké době. Kolik z nás by dokázalo totéž?

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele