Petr Hájek: Turci mají demokracii, my ji ztrácíme. Lekce pro myslící

Patentní šílenství západní propagandistické mašinérie opět otevřelo stavidla pokrytectví, lží a mystifikací dokořán. Chudáci soudruzi z ČT a spol. si po tvrdé práci s přípravou veřejného mínění na válku s Ruskem neodpočinou ani v okurkové sezóně. Je to sice pořád stejné – bolševici z bruselské, pražské a všech ostatních mediálních kaváren to jinak neumějí – snad jen že místo ruského prezidenta Putina zaujal (na krátký čas) čestnou pozici údajného arciďábla turecký prezident Erdogan.

Podstatný rozdíl však je v tom, že nyní jim na jejich primitivní manipulace a mystifikace skáčou i lidé, kteří jinak projevují vůči propagandě dost odolnosti a přemýšlejí z vlastní hlavy. I těm ale nyní z větší části vyrazili mozek z hlavy. Domnívají se, že smrští útoků na Erdogana Západ ve svých „liberálních elitách“ konečně prozřel. Že končí doba smiřování se s islámskou invazí do Evropy, s rozlišování mezi údajným hodným a zlým islámem. Nic není pravdě vzdálenější.

Turecká lež na druhou

Vnímejme přece trochu pozorně, nad čím naši mystifikátoři lkají: Tolik jsme tomu našemu tureckému příteli z NATO věřili: Smlouvy s ním (my, Německo) děláme, miliardy eur mu (všichni kdo platíme do bezedné bruselské kasy) posíláme, do ráje EU jsme ho chtěli (my, Německo) vzít, na začátek alespoň zrušit víza, aby imigranti mohli přijíždět na kontinent legálně letadly a vlaky... A on?

Podvedl nás, dopustil se strašlivého zločinu: Nejenže, kojot, přežil státní převrat a v zárodku potlačil pokus o své svržení tradičním vojenským pučem. Ještě si dovoluje vypořádat se tvrdě s jeho organizátory, sympatizanty, s celou Pátou kolonou Západu, která ho měla nahradit.

A kdyby jen to! Chce pro hrdelní zločince zavést trest smrti, jako mají mnohé státy v Americe, plagiátor jeden! Vyhlásil výjimečný stav, jako mají ve Francii, a směřuje k potlačení sekulárního (nenáboženského) státního zřízení, jako má největší kamarád Ameriky Saúdská Arábie a spol. Potlačuje demokracii – protože nechce tu její umírající západní podobu. Nerespektuje lidská práva pučistů jako třeba na Ukrajině!

Především však ničí celou strukturu „ankarské prozápadní kavárny“, kterou jsme s takovým úsilím po léta budovali, financovali a školili. To je „kontra-puč“!, volají ti nejagilnější – a dokonce tvrdí, že si to Erdogan na sebe ušil sám, aby měl záminku k tomu „vypořádat se s opozicí“. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické. Kdyby to mnohem víc než o Turecku nevypovídalo o nás.

Zrodila se prostě „turecká (podle vzoru „osvětimská“) „lež“ na druhou.

Všechno bylo jinak

Proč na druhou? Protože základní „turecká lež“ tvrdí, že Osmanská říše se po Atatürkově převratu změnila. Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938) však neudělal nic jiného, než že přestavěl kulisy (nikoli mimochodem byl velkým obdivovatelem jeho „národního darwinismu“ Adolf Hitler) tak, aby zmátl protivníky. „Táta Turků“ prosadil násilím různé „reformy“, aby svoji zemi naoko připodobnil Západu. Důvod jediný: Počkat za kulisami na vhodnou příležitost k obnově osmanského panství. V tom byl geniální – a právě v tom na něj podobně „geniálně“ nyní navázal prezident Erdogan.

Turecko samozřejmě nikdy nepřestalo být islámskou zemí, ale kulisy maskující mocenské zájmy především Spojených států po desetiletí zdánlivě fungovaly. Proto je také střežila armáda (hlavní kádry byly po několik generací školeny ve Spojených státech), a podle potřeby USA nepravidelných intervalech prováděla státní převraty pro „korekci“ politiky „významného člena NATO“. Turecko bylo prostě především důležitou vojenskou základnou Američanů v oblasti.

Proto také sehrálo důležitou roli v době takzvané Karibské krize, kdy byl svět dosud nejblíže jaderné válce: Sověti stáhli své rakety z Kuby výměnou za stažení amerických jaderných raket z Turecka - namířených na Moskvu. Role „nosiče a základny“ je ostatně jeho hlavní rolí dodnes, všechno ostatní je podružné, dokonce včetně domněle „klíčové“ role v migrační invazi. Tu si umějí Bruselané zařídit i jinak (středomořská cesta).

Všechno je jinak

Chuť dobýt svět otřesený rozpadem bipolárního uspořádání (SSSR – USA) však Američany nepřešla, ba právě naopak. Přestože kromě své vojenské převahy ničemu, co je dále než dvanáct námořních mil za svým východním pobřežím, ve světě tradičně nerozumějí, vydali se na pochod. Je rámován statisíci mrtvých, zničenými zeměmi – a katastrofami. Tato je momentálně poslední v řadě.

Nevzali si pochopitelně žádné poučení ani z „Íránské muslimské revoluce“, kdy si v Paříži chovali náboženského vůdce Chomejního, kterého sice po pádu šáha Rézy Páhlavího v zemi opravdu instalovali, jenže ten se okamžitě obrátil proti svým protektorům. Alláh je pro muslima víc než bílý (dnes černý) otec z Washingtonu. O totéž se zjevně nyní chtěli pokusit v Turecku. Turecký Chomejní se jmenuje Fethullah Gülen a už raději nebyl připravován v Paříži, ale rovnou v Americe.

Tento „hodný“ muslimský náboženský vůdce měl být tím, kdo převezme po svrženém Erdoganovi moc a nepochybně ještě nesrovnatelně drastičtějšími metodami se vypořádá s Erdoganovými stoupenci. Jak moc by se bývali zmýlili, ani netuší... Jenže, jako obvykle, vloudila se chybička, protože žádný plán nikdy nevyjde. Puč byl nepochybně dlouhodobě připravován, ale spuštěn byl nakonec v časové tísni překotně – a především (jako tradičně převraty z dílny CIA) bez znalosti aktuální situace v zemi. Převážná část armády a veřejnosti totiž pochopila, že Erdogan je tentokrát skutečný muslim – a osmanská říše vstává z popela.

Špatný „timing“ a jeho následky

Důvodem k urychlení převratu byl bezpochyby Erdoganův náhlý politický obrat o sto osmdesát stupňů: Po urážlivých tahanicích s Bruselem a Washingtonem oznámil konec nepřátelství s Ruskem, urovnání vztahů s (Netanjahuovým) Izraelem, ale především – a to byl patrně bezprostřední spouštěcí mechanismus předčasného útoku – ochota stopnout nepřátelství vůči Asadově Sýrii.

To by byla pro generály Baracka Husseina Obamy vpravdě katastrofa. Kdyby žili v tomto světě, a ne ve svých snech o světovládě, nepřekvapilo by je to. Erdogan je totiž typický turecký vůdce: V jednání se západními „nevěřícími psy“ (u Baracka Husseina je to sice kapánek jinak, ale ten zase nemá žádnou moc) se cítí oprávněn použít jakoukoli lest, zbraň či podvod. Dnes tak, zítra naopak. Rusové to ze své dlouhé historie bojů s Osmany vědí, Američané ve svém nadčlověčenství ani netuší.

Proto puč selhal a Erdogan nyní činí, co musí: likviduje všechny Gülenovy (poameričtělé a poněmčelé) stoupence ve všech vrstvách osmdesátimiliónové země. A činí tak vlastně neuvěřitelně „sametově“, protože ví, že západní kartu bude ještě potřebovat. Protože Západ potřebuje kartu tureckou (a nikdy ji nebude mít).

Lkaní a nářek

Strůjci puče ve Spojených státech (Gülen je pouhá figurka, ale s mocným ideovým vlivem mezi částí turecké inteligence, tamní neobyčejně rozlehlé „kavárny“) se ostatně přiznali s přímo dojemnou naivitou: Byli první, kdo „odsoudil“ pučisty – protože jako účastníci převratu první věděli, že selhal. Lídři EU takové „sdílené informace“ tajných služeb neměli, a tak dlouho váhali. Dnes lkají a naříkají především jejich propagandistické kolony, často také s naivitou přímo dojemnou:

Například sdružení polských soudců „Iustitia“ zveřejnilo dopisy, které jeho členové dostali od několika svých tureckých kolegů. „Také já budu odvolán a zatčen. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě jsem pracoval a kritizoval konání vlády v oblasti justice, jak dobře víte. Možná se už neuvidíme...“, píše jeden z nich. A oni to klidně ještě zveřejní!

Že by soudci měli v demokracii soudit, nebýt politicky angažovaní – a už vůbec ne kritizovat vládu? U nás už běžná praxe (nejen soudci, ale i prokurátoři a Šlachtové), ale v zemi po nepovedeném puči pochopitelný důvod k tvrdé represi. Že měl Erdogan seznamy členů Páté kolony připravené, není sporu. Ostatně možná právě to mu zachránilo krk. Tajné služby se od svých kontaktů v „armádní kavárně“ vše nejspíš dozvěděly pár hodin před tím, než pučistická letadla vzlétla - a loajálně prezidenta varovaly. V demokraciích běžné. U nás (viz případ Američany organizovaného puče „prokurátorů“ proti premiéru Nečasovi) v lepším případě jen „vzpomínka na budoucnost“.

Silný vůdce

Prezident Erdogan se prostě projevil jako mimořádně silný a předvídavý vůdce osmdesátimiliónového muslimského národa. Ten za ním dnes stojí vpravdě sešikován. Vše, co Západ (především Američané a Bruselané) po léta investovali do jeho odstranění, je rázem pryč.

Snad nejlépe tuto beznaděj vyjádřil jeden z nejtupějších propagandistických svazáků pražské kavárny Luboš Palata v MfD: „Erdoganův hněv, který se obrací proti části armády, nebude mít ani Washington příliš šancí tlumit. Spojené státy budou muset jen přihlížet, jak mnoho důstojníků z elity tureckých ozbrojených sil, vystudovaných většinou v USA, ponese důsledky Erdoganovy msty.“

Erdogan neudělal ve skutečnosti nic jiného, než že strhl kulisy „potěmkiniády“ nastavené Atatürkem. Měli bychom mu za to být vděčni. Tedy alespoň ti, kteří vědí, že islám není ani hodný, ani zlý, ani mírumilovný, ani takzvaně radikální. Islám je jen jeden: „Alláhu akbar!“

Chce to myslet

To neznamená, že s tou jeho částí, kterou na hranicích Evropy představuje nikdy nezaniklá Osmanská říše, nemůžeme mít docela produktivní všestranné vztahy. Ve smyslu slavného bonmotu: V jedné ruce snítku mírového vavřínu, v druhé silnou hůl.

Jen úplný ignorant může napsat: „Turecko, jaké chtěl Mustafa Kemal, zemřelo 16. července 2016“ (M. Vlna na Svobodném fóru). Turecko samozřejmě nikdy sekulární nebylo. V politickém smyslu je to jen běžná demokracie, jako je běžnou demokracií ta íránská. Ovšem islámská demokracie, nikoli ta takzvaně „liberální“ západní.

Představa, že demokracie a „svoboda“ v západním smyslu slova jsou synonyma, je jedna z největších mystifikací a lží do kapsy, jakou se propagandě „majitelů klíčů“ podařilo vnutit občanům Západu. Svobodné volby a možnost zvolit si zřízení, jaké chce národ – to je princip demokracie, kterou například u nás už nemáme. Zdánlivě bezbřehá svoboda – ve skutečnosti řízené odpadnutí od víry, hodnot a tradic našich předků – s demokracií (lidovládou) vůbec nesouvisí. Děkujme prezidentu Erdoganovi, že nám to opět předvedl.

Máme – alespoň někteří – opět o čem přemýšlet. Pokud to ještě vůbec umíme.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele