Jsme mistři světa v sametových státních převratech. V tomhle asi opravdu nemáme vůkol konkurenci. Má to jisté výhody (při sametovém puči se střílí málo či vůbec ne, neteče mnoho krve, Pán Bůh zaplať), ale také své nevýhody. Je-li revoluce jen formální a většina lidí její výsledky prostě jen vezme na vědomí a novým poměrům se přizpůsobí, nenastane dramatická katarze. Ve společné národní paměti pak něco schází – což vede k tomu, že obvykle si vše zlé musíme prožít znovu. Někdy to však může být kupodivu rozhodující přednost.
Před osmašedesáti lety proběhla „sametovka“ nazvaná (vítězi) Vítězný únor, po dalším převratu („sametovka“ 1989) mu už ale další vítězové oficiálně neřeknou jinak než „komunistický puč“.
Jeho následky lze charakterizovat heslem Se Sovětským svazem na věčné časy!, goebbelsovskou válečnickou propagandou proti Západu a uvíznutím v socialistickém politickém, hospodářském a vojenském bloku – a marasmu. Ten z roku 1989 vyústil do hesla s Evropským svazem (unií) na věčné časy!, goebbelsovskou válečnickou propagandou proti Východu a uvíznutím v socialistickém politickém, hospodářském a vojenském bloku – a marasmu. Lze z toho odvodit něco nadějeplného pro naši budoucnost?
Stát, suverenita, vzbouření
Po puči 1948 a několika letech nadšení a relativní konjunktury (poválečná rekonstrukce za značných dotací z Moskvy) následovala krize (hospodářská, politická, mravní), která vyvrcholila touhou po suverenitě: Měli jsme stát, ale nikoli samostatnost. V roce 1968 frustrace z nemožnosti řídit si své věci po svém vyvrcholila vzbouřením – a jeho mocenským potlačením. Naši sociální inženýři se stali na plný úvazek kolaboranty s moskevskými protektory, aby pomohli dalších dvacet let udržet v gubernii relativní klid a pořádek.
Po puči 1989 se situace v podstatě zopakovala. Po několika letech úspěšné rekonstrukce a nadšení dostala naše (domnělá) suverenita dva tvrdé údery. První přistoupením k Evropské unii, druhý její konečnou proměnou v totalitní „svaz“ takzvanou Lisabonskou smlouvou (2009). Následovaly krize (hospodářská, politická, mravní), které se zvolna mění ve vzpouru: Máme sice stát (i když bez hranic), ale nikoli samostatnost. A poslední krize, zvaná migrační, je pokusem našich sociálních inženýrů, již na plný úvazek kolaborantů s bruselskými protektory, zabránit byť jen myšlence na opětovné získání státní suverenity. Potud nic nového.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV