Občan očekává, že se konečně začne něco dít a že evropské vlády podniknou aspoň něco k zajištění bezpečnosti. Nebo aspoň, že přestanou podnikat kroky, které situaci dále zhoršují. Ale je to očekávání bláhové. Poslední dny jednoznačně ukázaly, že vládnoucí elity jsou s vývojem v zásadě spokojeny a nemíní na svém jednání nic měnit.

Vládu, která ohrožuje samotné fyzické přežití vlastního národa, by měl logicky smést výbuch lidového hněvu. Revoluce, masové demonstrace, generální stávka, majdan… Ale nic se neděje. Lidé nadávají, bojí se, ale dál chodí do práce a dodržují zákony.

Tak by občan očekával, že vládní strany alespoň drtivě prohrají příští volby. Jenže výzkumy preferencí nenaznačují ani to. Ano, k nějakému poklesu dochází. Ale snad kromě Rakouska je to všude jen takový pokles, že ho v rámci předem domluvených stran dokáží nahradit.

Občan zatíná pěsti v bezmocném vzteku a klade si dvě zásadní otázky. Proč jsou lidé neschopní odporu? Co mohu udělat já?

Z nejrůznějších výzkumů víme, že současnou imigrační politiku podporuje méně než desetina obyvatel (stát od státu se to liší, ale v zásadě můžeme hovořit o takto nízkých číslech). Jenže nezapomínejme, že je to ta desetina, ve které jsou koncentrováni specialisté na manipulaci veřejným míněním – sociologové, psychologové, reklamní experti, public relations specialisté, novináři, vysokoškolští učitelé a další. Není tedy divu, že dokážou neustále vymýšlet takové příběhy, které podstatnou část společnosti přesvědčí, že problém ještě není urgentní.