Honza je beznadějný promořovač, ale má skvělé postřehy.

Pregnantněji by to šlo vyjádřit asi takto. Existuje větší než malá skupina lidí, kteří v 90. letech podporovali Václava Klause a jeho privatizační program, později si však začali klást stále více otázek. Ani tak nad jednotlivými kroky, ale nad celou filosofií zaměřenou na zisk a lidský egoismus. V následujících desetiletích viděli, že slibované přínosy se buď nedostavily nebo byly krátkodobé a postupně střízlivěli.

Koronavirová krize byla poslední kapkou. Dnes mají pocit, že „stará poctivá pravice“ není schopna ani elementární ohleduplnosti či sebekázně, a co hůře, není ani schopna pochopit, že by mohla nastat situace, kdy by ohleduplnost mohla být prospěšná. Slyší výroky bojovníků za minimální stát, podle nichž „lidský život nesmí být fetišizován“ a není problém obětovat desetitisíce spoluobčanů. A čemu? Nikoliv ekonomickému růstu, ale velmi nejisté možnosti, že by to snad ekonomický růst mohlo přinést. A vidí, jak si „stará poctivá pravice“ najednou rozumí s extrémní levicí. Pochyby, které se dlouho hromadily, jsou najednou venku. Bývalí pravičáci se s pravicí rozešli.

Jenže katalyzátor zapůsobil taky na druhou stranu. Třeba od myslitelů z okruhu Institutu Václava Klause, kde bylo dříve možné slyšet kritiku otevřených hranic nebo dokonce výpady proti „velkopodnikatelům“ (rozuměj korporacím) už nic podobného neslyšíme. Stejně tak neslyšíme obhajobu národního státu. Místo toho byla oprášena dichotomie jedinec – stát.

To neznamená, že by lidé ztráceli ideály – svobodu, nezávislost, lidskou sounáležitost a národ. Ztratili ale víru, že určitá ideologie vede k naplnění těch ideálů.