Dámy a pánové, kamarádi, vlastenci

Bylo by krásné, kdybychom mohli slavit sté výročí slavit s tím, že se všechno povedlo a že Česká republika je stabilní, hrdá, bezpečná a prosperující země. Jenomže tomu tak není. Je přímo symbolické, že právě v takové slavné dny k nám přijeli na inspekci dva politici, kteří mají k českému státu a českému národu stejný vztah, jaký měl Adolf Hitler. A že nikdo z ústavních činitelů neměl odvahu je odkázat do patřičných mezí.  Jenže nejde o symboly, jde o to, v jakém stavu naše země je.

Čeká se od nás samozřejmě, že splníme svou povinnost a budeme předstírat, že „se máme tak dobře jako ještě nikdy.“ Stejně jako se to muselo říkat za Gottwalda a předtím za německé okupace.  Jako tehdy, i dnes víme své.

Přesto není důvod propadat depresi.  Ono je to vlastně normální. Češi jsou nesamozřejmým národem. Už několik století je tomu tak, že ve vzduchu téměř neustále visí možnost, že Češi jako národ či etnická skupina prostě zmizí. Budou nahrazeni, vyhubeni, rozpuštěni. Češi museli vynakládat hodně námahy, aby přežili.

To nás odlišuje od Angličanů, Francouzů, Švédů a mnohých dalších. Pro ně bylo naprosto samozřejmé, že tu budou i nadále. Zato Poláci museli bojovat, Maďaři museli bojovat, o slovenském národě nebylo jasno ještě poměrně nedávno.