Střet civilizací dospěl do své ostré fáze, barbaři eliminovali hranice a momentálně dobývají ulice a čtvrti evropských měst. To jsou přesně ty situace, které ukážou, co v kom je. Skrytá pravda o charakteru jednotlivců, ale i celých společenství a institucí, se stává zjevnou. Jedno z největších takových zklamání je spojeno s institucionalizovanou církví. Logicky se dalo očekávat, že církve budou stát pevně mezi obránci křesťanské civilizace, ale ve skutečnosti naopak horlivě usilují o její zničení a nahrazení islámem. Nadšení z islámu jde dokonce až tak daleko, že evropské církve hodily přes palubu své pronásledované a mučené bratry v islámských zemích a v mnoha případech jim odepřely podporu. Ano, existují jednotlivci a skupiny, které proti převládajícímu trendu zla vystupují, ale vedení a hlavní proudy si již vybraly cestu dhimmi. Zkáza jde napříč denominacemi a teologickými směry. Katolíci, liberální protestanti i evangelikálové.

Nevidíme do budoucnosti, ale důsledky tohoto děsivého selhání budou podle všeho dalekosáhlé a nevratné. Je obtížně představitelné, že by instituce, které se dopustily takové hanebnosti, plynule pokračovaly v činnosti, kde se od nich očekávají morální postoje. Mnozí členové již investovali příliš mnoho do získání určitého postavení v církevních společenstvích, takže raději budou předstírat, že nic nevidí. Nicméně lidé kolem to vidí velmi dobře. To se nespraví kajícnou tiskovou zprávou a pokračováním v dosavadním životě, jakoby se nic nedělo. Dá se očekávat, že bude zapotřebí další reformace stejně hluboké jako byly ty předchozí (slovo reformace používám tak široce, aby pokrývalo i různá obrodná hnutí uvnitř katolické církve) a že to dokonce může být s spojeno s nějakým výrazně novým porozuměním historickým křesťanským textům. Pochopitelně pouze v případě, že západní civilizace přežije. Pokud by přežila pouze její sesterská pravoslavná civilizace, tak podobné problémy řešit nebude, protože instituce pravoslavné církve fungují, jak mají.

Postavení církví a budoucnost organizovaného křesťanství ale nemá být předmětem tohoto příspěvku. Popsané selhání uvádíme jen jako ilustraci něčeho obecnějšího. Stejné mravní zhroucení totiž můžeme pozorovat i na hlavním proudu toho, co se obvykle nazývá konzervatismem nebo neokonzervatismem. Znalci politických ideologií mě možná napomenou, že jsem zanedbal nějaký rozlišující znak, ale v praktickém publicistickém a politickém životě je velmi těžké mezi oběma skupinami odlišovat, navíc se pozice jednotlivých myslitelů a skupin posouvají. Budu nadále používat termín „solidní konzervatismus“ a budu tím myslet ony slušné lidi s dobrým vzděláním, kteří sedí v knihovně, opřeni v pohodlném křesle znovu prochází svého oblíbeného Chesterona nebo Dostojevského a znechuceně komentují hemžení běžných smrtelníků pod okny fakulty.

V posledních týdnech jsme měli možnost to vidět v USA. V bitvě o poměry v Bílém domě, a potažmo v celé Americe, se solidní křesťanští konzervativci postavili na stranu neomarxistického anticivilizačního establishmentu. Pro mnohé pozorovatele to bylo překvapivé, pro některé dokonce šokující, ale stalo se to. Stejný vzorec chování se uplatnil ve Francii, kde solidní konzervativci podpořili Emmanuela Macrona a jeho rychlokvašenou marketingovou formaci, i když věděli, že je to rozhodnutí pro islamizaci Francie, kapitulaci vůči islámským radikálům, likvidaci křesťanských hodnot a posléze i fyzickou likvidaci církve. Konec konců, ani v českém prostředí tomu není jinak. Nemám na mysli pouze Tomáše Halíka (u něj můžeme předpokládat, že navzdory občas pronášeným konzervativně znějícím frázím se fakticky jedná o extrémní případ neomarxistického progresivisty), ale i třeba Romana Jocha nebo Daniela Kroupu, kteří se v kritických momentech staví na stranu anticivilizačních sil, či Alexandra Tomského s jeho neblahým výpadem vůči AfD a označování českých vlastenců za darebáky. Uvádím právě tyto případy, protože se jedná o úctyhodné muže a jejich selhání nelze vysvětlit osobnostními nedostatky. Musí se jednat o systematicky se vyskytující myšlenkovou chybu.

Oproti tomu máme „dosťáky,“ kteří v kritické chvíli zůstali pevní. A nejsou sami, z událostí poslední doby stačí připomenout třeba svatováclavský projev Dominika Duky. Není ale naším cílem adorovat konkrétní lidi. Zajímavější je najít konkrétní myšlenkové prvky, které ten rozdíl způsobují. Pokusím se takovou diskuzi otevřít. Zatím pouze tím, že shrnu svá empirická pozorování. V odborném jazyce sociologické výzkumné metody jsem „zúčastněným pozorovatelem.“ Připomínám, že tento způsob zkoumání může přinést velmi zajímavé postřehy, ale výsledky vyžadují další verifikaci.