Čeští svobodní občané se cítí doma v ČR a stejně tak cítí odpovědnost za vývoj v ČR - musí být a pro příští generace zůstat svobodný, tzn. neislámský – islamizace je vedle ostatních problémů problém největší. Konkrétní příklady Hampl, Matějka, Zbořil.

Vracím se při této příležitosti k myšlenkovým základům svobodné společnosti. Když po rozpadu středověkých despocií vytvářeli měšťané a sedláci takové státy, kde by si mohli žít svobodně podle svého, existovalo více možností, o jaký myšlenkový základ tuto svobodu opřít.

Svobodni z Boží vůle

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí,“ uvádí se v americké deklaraci nezávislosti. V základu lidské svobody nacházíme odkaz na Stvořitele, který učinil všechny lidi svobodnými. A na přesvědčení, že je to něco tak samozřejmého, že o tom žádný rozumný člověk nemůže pochybovat. Ranná Amerika přitom rozhodně nebyla nábožensky homogenní společností. Zahrnovala nejrůznější skupiny a proudy, od kvakerských komunit přes puritánské osady až bujaré irské katolíky, kteří poněkud vlažný vztah k tradiční morálce doháněli vřelým vztahem k whisky.

Spojeni smlouvou

Je možné, aby svobodně žili i lidé, kteří nesdílejí určitý mravně-náboženský základ? K odpovědi na tuto otázku míří řada autorů zabývajících se teorií společenské smlouvy. V krystalicky čisté podobě ji najdeme u Johna Locka. Hovoří o tom, že mezi lidmi existuje jakási nepsaná smlouva o tom, že budou navzájem respektovat a chránit své životy, majetky a svobody. Tuto smlouvu jsme nikdy nepodepsali, ale stvrzujeme jí svým každodenním chováním, svou ochotou respektovat společenská pravidla a svou ochotou podílet se na represích proti těm, kdo porušují pravidla.

Protože se jedná o smlouvu nepsanou, musí být v každé generaci znovu a znovu vyjasňována. Každý pár let je zapotřebí znovu potvrzovat nebo hledat konsensus o tom, co je majetek, jaké zacházení s ním je ještě přijatelné apod. Lidé v 17. století byli např. přesvědčeni o tom, že pokud vlastník nějakého pozemku přestane tento pozemek obdělávat, vlastnictví zaniká a může jej obsadit kdokoliv jiný. Dnes bychom zase vedli spory o právo ubytovat na svém pozemku cizince. Ale podstatné je, že smlouva má dvě strany – vlastníka a toho, kdo jeho vlastnictví respektuje. Pokud mezi nimi zmizí shoda, vlastnictví zaniká i osobní svoboda zaniká.