V té knize mimo jiné docházím k závěru, že nová aristokraci v Izraeli existuje – společenská vrstva, která je dokonale kosmopolitní, jejím jazykem je angličtina a její přístup je mezinárodní. I v Izraeli tato společenská skupina žije genderovou diskriminací, bojem za respekt pro 76 pohlaví, klimatickým běsněním, multikulturalismem a láskou k islámu – což je v případě Izraele zvlášť viditelně sebevražedné. I v Izraeli najdete takové lidi především v médiích, na univerzitách, ve státní správě a korporátních aparátech. Ale nikdy se jí nepodařilo převzít moc. To skutečně velké rozhodování zůstává v rukou bývalých vojáků, kteří udržují určitou atmosféru a určitý způsob jednání. Bez bojové zkušenosti (a ideálně bez vyznamenání) nemáte v nejvyšších patrech izraelských managementů šanci.

Právě to tvoří rozdíl mezi Izraelci a třeba newyorskými Židy. Jak s údivem zjišťují někteří Izraelci, kterým metály z izraelské armády neotevírají dveře v americkém finančním sektoru, ba právě naopak.

Celkové ekonomické a politické trendy přirozeně vedou k tomu, aby nová aristokracie postupně získávala převahu nad skutečnými vojáky. Stále těsnější integrace do mezinárodní ekonomiky, stále více přeshraničních investic, stále více zahraničních grantů. Za normálních okolností by byla generace hrdinů vystřídána generací úředníků a aktivistů. Po obráncích země by nastoupili Piráti.