Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu norskému úřadu pro kradení dětí z rodin a jejich posílání na převýchovu. Konstatoval, že i když se Michalákovi nedopustili ničeho špatného, přesto měl úřad právo jim děti odebrat. Ono už vlastně šlo stejně jenom o symbolické zadostiučinění. I kdyby byl vynesen jiný rozsudek, rodinu to už nespraví a nic to nezmění na tom, že paní Michalákové nesměla své děti vidět po většinu jejich dětství.

Je to další doklad o tom, že vrcholné soudy rezignovaly na roli strážce spravedlnosti a postupně se změnily na nástroj represe vůči příslušníkům nižších tříd. Kdyby ty soudy byly úplně zrušeny, naše práva by tím nijak neutrpěla, možná naopak.

Ale ještě něco. Šlo vlastně o typickou hru, kde vyhrává silnější. Kdyby se za Michalákovy postavil jejich stát, mohl to skončit „tak je pusťte, ať je pokoj“. Jenže ministryně Marksová chtěla peníze z Norských fondů, a totéž její podřízení včetně šéfa úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Dopadlo to tedy tak, že jen neochotně vyřídili nezbytné formality, a tím jejich zájem skončil.