A že když se to správně pojme, prohlásit někoho za hříšníka je vlastně mnohem horší, než ho zastřelit. A že správný homosexuál se raději nechá shodit z výškové budovy, než by podporoval „nácky.“ Možná to nebude řečeno doslova, ale takhle nějak vyzní hlavní sdělení multikulturního establishmentu.  Je to vlastně už rutina. Stejný byrokratický postup vydává pokaždé stejný výsledek.

Píšu tedy již s předstihem reakci nás, lidových konzervativců.

• Ano, přiznávám, že se vůbec nezajímám o to, kdo z mých známých a kolegů s kým žije a co s ním dělá v ložnici. Odmítám kvůli tomu komukoliv poskytovat preferenční zacházení.
   
• Ano, přiznávám, že gay pride mi připadá hnusné a odporné a že se budu snažit nebýt v těch dnech v Praze.
   
• Ano, přiznávám, že pro rodiče malých dětí nárokuji právo předkládat výhradně heterosexuální vzory a podle toho vybírat i školu, kroužky a oddíly.
   
• A hájím dokonce i právo používat výraz „buzerant.“

Ale přes to všechno (nebo možná právě proto) přiznáváme my lidoví konzervativci všem příslušníkům sexuálních menšin minimálně jedno právo, které pokládáme za naprosto posvátné. Právo vytvářet paralelní svět s vlastní kulturou. Právo na homosexuální bary, restaurace, cestovní kanceláře, časopisy, webové stránky a já nevím, co všechno.  Protože právě v tom je jeden z půvabů naší civilizace – snažíme se uspořádat věci tak, aby si každý mohl vybrat svou cestu a aby se naše záměry navzájem nerušily.