Pro čtenáře tohoto serveru není asi aféra posledních týdnů, týkající se mého sporu se Zuzanou Schreiberovou, ředitelkou Multikulturního centra Praha, nová (viz například můj článek, nazvaný Moje trampoty se soudružkou ředitelkou. Cenzura jen kvete (k přečtení ZDE). V lednovém čísle Učitelských novin mi vyšel delší rozhovor. Byl zpracován jako každý jiný časopisový rozhovor. Šlo o záznam volné konverzace, založený na předpokladu, že nejen poznatky, ale i názory a postoje zpovídaného jsou pro čtenáře nějak zajímavé. To znamená, že jsou přípustná i čistě subjektivní vyjádření. Někoho to možná překvapí, ale takto jsou koncipovány i rozhovory v recenzovaných (vědeckých) časopisech a proto se za ně nepřidělují body do systému RIV.

Proč čtu pilně Tomáše Halíka a Erika Taberyho

Jsou v zásadě dvě možnosti, jak může čtenář k takovému rozhovoru přistupovat. Buď může akceptovat pohled, který zpovídaná osoba sdílí. Nebo může takového člověka pozorovat s odstupem. Když čtu rozhovory s Tomášem Halíkem nebo knihu Erika Taberyho, činím tak proto, že chci znát jejich postoje, i když s nimi nesouhlasím. Pokládám to za povinnost každého vzdělaného člověka. Mají-li být učitelé pokládáni za vzdělané lidi, nemohou neznat názory nejčtenějšího českého sociologa. Dokonce i tehdy, když je pokládají za chybné. Ten, kdo nadšeně vyhlašuje, že je odpůrcem textu, který nezná, nemůže být pokládán za vzdělaného člověka. Nemůže tak činit ani v případě, kdy se mu podařilo vyšplhat až na místo ředitele školy.

Teze, které jsem v rozhovoru vyjádřil, lze shrnout takto:

• Počet muslimů v evropských zemích včetně České republiky roste.
• Neexistuje žádná hranice, u které bychom mohli předpokládat, že se tento růst zastaví.
• Muslimové v Evropě vytvářejí oddělené komunity. Nesplývají s domácím obyvatelstvem.
• Zároveň se muslimové radikalizují.
• Úřady v evropských zemích ztrácí schopnost prosazovat vůči muslimské komunitě vlastní zákony.
• Stejná tendence se projevuje i v českém školství.

Na těchto tezích není nic radikálního ani neobvyklého. Shodou okolností se stalo, že pár dnů po vydání rozhovoru vystoupil s velmi podobným prohlášením Gérard Collomb, donedávna francouzský ministr vnitra. Podle něj dokonce zbývá pouhých pět let do úplného ovládnutí Evropy muslimy. V Brně zase proběhl další konflikt, kdy agresivní muslimský žák napadal své spolužáky. Když se jej učitelka pokusila ukáznit, stala se sama obětí šikany. Jak je už v podobných případech pravidlem, školní inspekce se postavila na stranu agresivní muslimské matky.

Umlčet. Nic nevidět. Zcenzurovat. Zabránit mluvit

Dalo by se tedy očekávat, že vznikne diskuze. Opravdu jsou takové trendy? Co je způsobuje? Co z nich vyplývá? Dají se zastavit? Na co se mají školy připravovat? Proč dosud všechny pokusy o integraci muslimů skončily neúspěchem? Dalo by se očekávat, že právě ti, kdo jsou placeni za „integraci“, budou o takovou diskuzi stát nejvíc. Opak je ovšem pravdou. Následovala reakce opačná. Umlčet. Nic nevidět. Zcenzurovat. Zabránit mluvit. Zuzana Schreiberová, dnes již neblaze proslulá ředitelka Multikulturního centra Praha, tak v první fázi iniciovala nátlak na redakci. Když tento fašizující postup vzbudil jednoznačně negativní reakci veřejnosti, sepsala konečně odpověď (k přečtení ZDE). Ve své odpovědi se ovšem Schreiberová uvedenými tezemi vůbec nezabývá. Snaží se vlastně jen rozbít diskuzi. Rozmělnit ji na sérii osobních útoků a na spory o okrajové marginálie. Nemíním na tuto hru přistoupit. Nebudu se proto zabývat konfliktem zájmů, ve kterém je. Nebudu se vysmívat jejímu vzdělání. Nebudu vrtat do vazeb na Nadaci otevřené společnosti, která je dnes v některých zemích vyšetřována za útoky proti demokracii. A nebudu ani připomínat podvody z minulosti, třeba video, ve kterém se slečna Schreiberová snažila doložit, že islamistická no-go zóna Molenbeek je příjemným bezpečným místem (což pochopitelně skončilo ostudou). Nebudu ani reagovat na osobní urážky, kterými Zuzana Schreiberová svůj text prošpikovala. S nadsázkou a obrazně řečeno, skočila mi holým zadkem do obličeje. Mě to ale netrápí.