Představitelé politických stran to přivítali. Podobně se na Dohnalův konec může dívat většina veřejnosti. Hlavně kvůli množství skandálů, které jeho osobu provázely a které významně pošramotily pověst NKÚ. Namátkou lze připomenout vysoké nájemné za užívání služebního bytu , nebo sporný nákup uměleckých předmětů, používání tří služebních automobilů, případně příliš vysoké nájemné za kancelářské prostory, ve kterých Nejvyšší kontrolní úřad sídlí. Vzhledem k tomu, že právě tato instituce má kontrolovat hospodaření se státním majetkem, měla by jít v této oblasti příkladem. To si měl František Dohnal uvědomit a měl být velmi obezřetný. Jeho předchůdci Lubomíru Voleníkovi se něco podobného nestalo.

Zároveň dokázal vybudovat NKÚ pověst instituce, která nepodléhá politickým tlakům.
František Dohnal na ně naopak upozorňoval a nejrůznější skandály s jeho osobou spjaté, tím vysvětloval. Postupně se dostal do ostrého sporu se svým kolegiem a s poslanci. Z tohoto úhlu pohledu lze chápat, že se parlamentní kontrole bránil, protože ji mohl považovat za podjatou. Problém je v tom, že jeho obhajoba má určité slabiny a že nelze úplně vše svalovat na snahu politiků skrytě ovládnout tuto instituci. Vzhledem k zaměření své činnosti je v určitých kruzích Nejvyšší kontrolní úřad neoblíbený. Týkat se to může i lobbyistů, kteří jsou na politiky napojeni. Odsávání peněz z veřejných zakázek je totiž v přímém rozporu se správným nakládáním se státním majetkem. A právě to by měl NKÚ kontrolovat. Lze polemizovat o tom, zda něco zásadního v minulosti zjistil, nebo zda pozornost rozmělnil v drobnostech.