Podstatná část z ní je zaměřena na způsob, jakým se projednávalo senátní veto vztahující se na celou řadu reformních zákonů. Zbytek se týká některých ustanovení konkrétních norem. Princip stížnosti je založen na tom, že došlo k omezení svobodné rozpravy. Ta byla postupně sloučena v jeden celek. Každý, kdo se chtěl do diskuse zapojit, dostal příležitost tak učinit maximálně dvakrát a pokaždé jeho vystoupení nesmělo přesáhnout hranici deseti minut. Zároveň se nemohlo opakovat ke každému zákonu zvlášť.

Koalice tímto způsobem reagovala na nekonečné obstrukce. S jejich pomocí se opozice snažila zabránit přijetí zákonů. Vzhledem k tomu, že se tak nedělo na konci volebního období, jen těžko mohla hlasování překazit. S vypětím všech sil by snad dokázala, aby senátní veto bylo sněmovnou přehlasováno až v lednu. Mohlo by tak dojít k posunutí platnosti některých norem, případně ke komplikacím se státním rozpočtem. Koalice tomu čelila už zmiňovaným omezením rozpravy. K tomuto kroku prý využila možností, které jí nabízí jednací řád dolní parlamentní komory. Někteří právníci koalici varovali, že je to sice možné, zároveň by však podle nich nemělo dojít k odebrání možnosti zákonodárců vyjádřit se ke každému návrhu. Vládní poslanci toto doporučení nevzali v potaz. Zda oprávněně, o tom bude rozhodovat Ústavní soud.