Z výčtu možností, které nabízí platná ústava je zřejmé, že pokud zákonodárce dlí ve vazební věznici, nebo si dokonce odpykává nepodmíněný trest, jeho mandát automaticky nezaniká. Podle platných zákonů totiž nepředstavuje výkon trestu překážku volitelnosti. Zákonodárce tak nemůže přijít o křeslo a zároveň člověk pobývající za mřížemi se může ucházet o přízeň voličů. Jaké komplikace tato skutečnost přináší, to názorně ukázala eskorta Davida Ratha na jednání dolní parlamentní komory. Soud mu sice umožnil zúčastnit se pouze té části, která se týkala rozhodování o přípustnosti jeho trestního stíhání s konečnou platností. Přesto i tato epizodní role za asistence policistů neudělala sněmovně dobrou reklamu.
Nelze se divit tomu, že takovýto zážitek inspiroval předsedkyni dolní parlamentní komory Miroslavu Němcovou k vypracování novely ústavy. Ta je velice stručná. Tvoří prakticky jednu větu. Mandát poslance nebo senátora by měl zaniknout pravomocným odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zdánlivě banální úprava však vyvolává několik pochybností. Kvůli nim dokonce kabinet nezaujal k návrhu jednoznačné stanovisko. Tento postoj naznačuje, že nebude úplně jednoduché změnu prosadit.
Ostatně podobné problémy chtěla řešit už v roce 2001 připravovaná novela ústavy. Už v té době se narazilo na podobné pochybnosti. Tou největší je prakticky nemožnost opravného prostředku. Pokud někomu zanikne mandát, nemůže ho obdržet zpět jinak, než tím, že získá dostatečnou podporu občanů v následujících volbách. Pokud by se do té doby ukázalo, že zákonodárce byl nevinný, už by mu mandát být vrácen nemohl. Na první pohled to zní nelogicky, když je v návrhu výslovně zmíněno pravomocné odsouzení. Problém je v tom, že existují mimořádné opravné prostředky. Řeč může být o dovolání, stížnosti pro porušení zákona, nebo o verdiktu Ústavního soudu. Takže pravomocnost v této souvislosti je relativní. Což musí být bráno do úvahy právě s nemožností vrátit někomu zaniklý mandát ještě v průběhu daného volebního období.
Další spor může vyvolat diskuse o tom, za jaké trestné činy by měl mandát zanikat. Zda za všechny, nebo pouze za ty úmyslné. Pohled do trestního zákoníku totiž nabízí širokou škálu prohřešků. Proto by jakákoli konkretizace byla obtížná. Zároveň si lze představit, že by politici spíše podpořili zúžený výčet. I když takováto polemika je svým způsobem akademická. Pokud už by se poslanec nebo senátor ocitnul ve výkonu trestu, potom by svůj mandát jen obtížně mohl vykonávat, byť by jeho provinění ve zmiňovaném výčtu chybělo. Představa, že by pravidelně s eskortou dojížděl na zasedání parlamentních výborů, případně na společnou schůzi, je mylná. Vzhledem k pobytu ve vězení by do sněmovny nebo do Senátu chodit nemohl.
Zároveň nelze vyloučit, ze by tím mohlo být zpochybňováno přijetí některých zákonů, u kterých by mohl rozhodovat jeden jediný hlas. Ostatně podobnou věc už jsme zažili v době zvolení Václava Havla prezidentem. Tehdy šlo o nejtěsnější většinu, přitom byl ve vazbě zadržen republikán Sládek, který se volby nemohl kvůli tomu zúčastnit. Takže se ozývaly hlasy zpochybňující tento postup. Zkrátka kolem výkonu mandátu zákonodárců, kteří jsou vazebně stíháni, nebo by dokonce pobývali ve výkonu trestu, existuje celá řada pochybností.
Ty by se daly vyřešit velmi jednoduchým způsobem bez změny ústavy. Řeč je o politické kultuře v zemi, která by byla nastavena tak, že v případě zmiňovaných okolností by daný člověk neuvažoval jinak, než že by využil možnost danou ústavou a na svůj mandát sám rezignoval. V tuzemských poměrech je morální klima nastaveno tak, že z funkcí se pokud možno neodchází ani v momentu, kdy člověk čelí trestnímu stíhání, je ve vazební věznici, nebo byl, byť nepravomocně, odsouzen za trestný čin.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
_profil_top.jpg)
