Tou se člověk stává svým chováním, svými názory. Aby byl člověk vnímán jako osobnost, to si nelze uměle vynutit. Byť mu to někdo ze zištných důvodů může podsouvat, a jedinec tomu dokonce může uvěřit. Síla osobnosti se mimo jiné projeví v momentu, který je spontánní. Názorným příkladem může být právě dění kolem 18. prosince loňského roku.

Pohnutí z odchodu Václava Havla z tohoto světa vyjadřovaly po celé republice desetitisíce lidí. Nikoli proto, že se to muselo, nebo že to bylo někým organizované, ale protože to bylo přirozené. Nelze vyloučit, že podobně nestrojenou reakci smutku nevyvolá v budoucnosti skon nějakého politika či veřejně známé osoby dlouhá léta.

Pochopitelně rok od úmrtí Václava Havla je příliš krátkým časovým úsekem z pohledu historie, aby se význam prvního prezidenta České republiky zhodnotil bez emocí a patřičně kriticky. Zároveň dvanáct měsíců představuje dostatečný odstup proto, aby ti, kteří svá slova o přínosu Václava Havla nemysleli v době jeho smrti úplně upřímně a pronášeli je spíše pod vlivem celospolečenské atmosféry, se mohli o bývalém českém prezidentovi opět vyjadřovat podle toho, co si o něm skutečně myslí. V neposlední řadě je vidět, že po roce prakticky neexistuje zájem oficiálně si památku Václava Havla připomenout. První polistopadový československý a historicky první prezident České republiky by si vzpomínku na místě, kde dlouhá léta působil, zasloužil.