Drží se své osvědčené taktiky, že nejlepší obranou je útok. Jde tedy (jako vždy u něj) o chladnokrevný kalkul, i když by se mohlo zdát, že se jedná jen o výpadky paměti starého muže. Není tomu tak.

Klaus pravidelně vyhrával své souboje se slušnými lidmi. Spoléhal na to, že slušný člověk ustoupí a ponechá tak prostor pro jeho nadvládu. Nezměnil se. Potřebuje pro svou prezentaci definovaného nepřítele, nejlépe takového, který se již nemůže bránit. Václav Klaus prožil větší část normalizačních let v pohodlné kanceláři Státní banky československé pod přímým vedením jejího šéfa soudruha Potáče. V SBČS byl funkcionářem ROH, ale do KSČ nevstoupil.

Prý kvůli tomu, že se mu sestra provdala do Švýcarska. V kádrových materiálech uváděl dělnický původ. Tradovalo se, že si ve vybraných strukturách soudruzi pěstovali i pár šikovných nestraníků, pro případ, že by se někdy nějak ony ledy přeci jenom hnuly.

V roce 1987 přešel do elitního Prognostického ústavu. Ten byl přímo úkolován ÚV KSČ a ochrannou ruku nad ním držel soudruh Ladislav Adamec. Stranickou buňku Prognostického ústavu vedl tehdy soudruh Vladimír Dlouhý. Pracoval zde i licencovaný agent KGB Karel Koecher. Externě pro Prognostický ústav pracovala jako překladatelka a ekonomka i Rita Klímová. Ta pak Klause přivedla do OF.

V rodícím se centru OF scházeli ekonomové a tento deficit nahradila parta z prognosťáku. Byl to tedy Václav Havel, který odstartoval kariéru Václava Klause.