Poslední tři týdny se čeká, co nového tedy bude. Kromě obligátních skandálů a korupčních podezření se však neděje nic. Logicky se objevila otázka, na co tedy vlastně čekáme.
Už za tři týdny nastoupí prezident, to je jisté. Co ale bude prezident dělat, o tom zatím nejsou nějaké informace. Miloš Zeman zatím jen vstoupil do mediální sféry jako budoucí hlava státu a otestoval si své partnery. Premiér Petr Nečas rozladěně reagoval na Zemanovy úvahy o tom, že ústava dává prezidentovi právo odvolat premiéra kdykoli bez udání důvodu. Předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka zase jednoznačně odmítl námluvy, které Zeman a spříznění žurnalisté nazvali sjednocením levice. Jeho obsahem měla být společná kandidatura sociální demokracie a Zemanovců v příštích volbách do sněmovny. Zeman se s tím spokojil a od obou pokusných balonků se bez velkého povyku distancoval.
Proběhly debaty o tom, že snad dojde k předčasným volbám. Prostor k této spekulaci otevřel rovněž Zeman, přidal se k ní ovšem také místopředseda vládní strany TOP 09 Miroslav Kalousek. Záhy se však ukázalo, že ve sněmovně platí tradiční princip hypotéky. Poslanci nemohou souhlasit s rozpuštěním sněmovny, protože mnozí z nich splácejí půjčky za bydlení a protože mají automobily na leasing. Na tom nic nezmění ani mocný ministr financí.
Nakonec se ještě objevila spekulace o úřednické vládě, s níž ovšem už Zeman nepřišel. Tento plán předpokládá, že se „utrhne“ několik poslanců ODS a že pomohou opozičním sociálním demokratům a komunistům vládu svrhnout. Nebude však dost hlasů pro předčasné volby, a proto vznikne úřednická vláda, kterou už bude jmenovat nový prezident Miloš Zeman.
Tento plán má nevýhodu v tom, že někdo musí požádat o hlasování o nedůvěře Nečasově vládě. Padesát hlasů musí obstarat sociální demokracie a ta se do žádného takového podniku nepustí. Takže není jasné, jak to příznivci úřednické vlády chtějí zařídit.
Pokud jde o amnestii, která rozzlobila významnou část populace, všechno pomalu usíná. Zdržovací taktika hradu i vlády splnila svůj cíl a sporná milost pro tuneláře se brzy stane tématem pro pamětníky. Výčet posledních událostí ukazuje, že se opravdu mnoho nestalo, dokonce ani není jisté, co by se vlastně mělo stát. Svrhnou vládu, rozdělí sociální demokracii, nebo co vlastně bude?
Současná situace připomíná situaci v divadle, kde publikum už příliš dlouho čeká na představení. Možná se bude dožadovat nějaké zábavy hlasitým pískotem, možná se zklamaně rozejde do svých domovů. Možná divadlo začne po březnové Zemanově inauguraci, možná nebude nikdy.
Metafora s divadlem dobře vystihuje nejen současný stav na politické scéně, ale i její zvyklosti v období po listopadu 1989. Nadarmo nebyl prvním polistopadovým prezidentem dramatik. Občané dosud s určitým zájmem sledují, co se odehrává na politické scéně, a jsou připraveni k pískotu i aplausu. Na pódiu vystupují politici, kteří se k publiku chovají někdy vstřícně, jindy diváky urážejí. Teď tedy čekáme na další jednání a herci se zatím učí nové scénáře, protože se volbou prezidenta vyměnila klíčová role.
Z této úvahy už jde učinit závěr. Prezidentská volba znamená významnou změnu v hereckém kolektivu, o tom nemůže být nejmenší pochyby. Pro scénář a pro divácký zážitek zase o tak zásadní změnu nepůjde. Zeman bude stejně jako jeho předchůdce Václav Klaus hrát roli nadstranického prezidenta. Bude tedy hlavou státu, dokonce přímo zvolenou, ale nebude mít přímý vztah k žádné parlamentní straně, nanejvýš bude moci využít guerillu uvnitř jedné z nich. Premiér ho bude pokud možno ignorovat jak činili premiéři také v případě Klause. Bude to stejná hra, jen s rozdílným obsazením.
Marné čekání na nové politické představení ovšem upozorňuje na jeden důležitý rozměr tuzemské politiky. Opravdu ji občané přijímají pouze jako divadlo, či televizní pořad, kde jednou za čas svým hlasováním vyberu, jaký zábavný film se má večer vysílat.
Česko zažívá významné ekonomické potíže, v této chvíli je však takřka jisté, že politická reprezentace ani státní správa na tom nezmění. Každý se bude muset s existenčními těžkostmi vypořádat sám. Zároveň by mohla vznikat regionální společenství, která přesáhnou úroveň jednotlivých rodin, a která začnou řešit problémy na úrovni obce nebo ještě větších regionů. Politici na centrální a možná ani na místní úrovni přitom nepomohou, v lepším případě budou asistovat a třeba pomáhat. Nutno upozornit, že právě tímto způsobem funguje klasická demokracie, český model divadla je spíše její úpadkovou verzí.
Únava polistopadových politiků, kteří už nedokážou sehrát přesvědčivé divadelní hry, a nuda, která z toho vyplývá, možná nakonec povede k procitnutí značné části občanů do opravdové demokracie, tedy lidovlády.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
