Při návštěvě bruselských komisařů Johanese Hahna a László Ándora se Češi ujistili, že s čerpáním eurodotací jsou skutečné problémy.

Pozastavení do konce června není nevinným technickým opatřením, jak původně tvrdili někteří zdejší úředníci.  

V debatách o tom, jak zlepšit systém čerpání, se přitom nechává stranou jádro celého problému. Evropská komise nepřestala posílat peníze z nějakých neprůhledných byrokratických důvodů. Ani nejde v první řadě o to, že se čeští úředníci nedokážou se svými bruselskými kolegy domluvit.  

V Bruselu se totiž sešlo příliš mnoho zpráv o tom, jaké chyby Češi při využívání evropských peněz dělají. Slovo chyby je ovšem nevinným opisem toho, co evropským úředníkům vadí.  

V dokumentech zaslaných do Prahy se píše ještě o tom, že Češi špatně schvalují projekty a špatně také probíhají veřejná výběrová řízení.  

Překlad do méně diplomatického jazyka je v tomto případě už snadný. Jakýkoli ministerský či krajský úředník prosazuje projekty bez jakékoli kontroly. V rámci těchto projektů pak probíhají neprůhledné veřejné soutěže. V obou případech se peníze ztrácejí bez valného užitku.  

Evropské rozpočtové období 2007-2013 bylo z pohledu České republiky dobrou příležitostí využít aspoň zčásti stejných výhod, jaké měli na počátku transformace východní Němci díky pomoci ze západních spolkových zemí. Česku byla přidělena částka 800 miliard korun a někteří politici to označovali jako možnost k obnově České republiky po předchozím úpadku. Pokud se ovšem tyto peníze nevyužijí efektivně, pak zůstane příležitost nevyužita.  

Už dnes je jisté, že 800 miliard nestačí k tomu, aby Česko vypadala pokud jde o infrastrukturu anebo produktivitu práce stejně jako východní Německo. Přesto se mohlo dokázat aspoň něco. Výstavba několika dálnic a železničních tahů, vybudování několika technologických center spojujících na jednom místě vědecké ústavy, školy a inovativní firmy, obnova městských center nebo sídlišť a vznik kvalitních služeb usnadňujících pohyb na pracovním trhu, všechny tyto záměry mohly posunout republiky někam dál. Dnes se ale zdá nanejvýš pravděpodobné, že se z nich splní pramálo.  

Nevznikne žádná nová dálnice, pouze několik menších úseků. Jenom dva z nich, oba v délce do dvaceti kilometrů propojí nějaké významnější tahy. Konkrétně jde o jižní část pražského okruhu, které odvede dopravu z Plzně do Brna mimo pražské centrum, a dálnici D8 přes České středohoří, která má propojit Prahu a Drážďany. Její dokončení se ovšem stále odkládá.  

Nebyl dokončen žádný železniční koridor. Investice v řádu miliard by mohla zajistit cestu rychlovlakům z Berlína přes Prahu do Vídně, do ní se však neinvestovalo. Místo toho se budují koridory z Prahy do Plzně a Chebu, respektive z Prahy do Českých Budějovic na rakouskou hranici, případně ještě z Ostravy přes Český Těšín na Slovensko. Za hranicemi však na tyto tratě nečeká žádné vysokorychlostní připojení, a tak se investice v nejbližších letech nevrátí.  

Stejná zkušenost je i v jiných oblastech. Vznikají jednotlivé projekty, které spolu navzájem nesouvisejí a jejichž užitek jde zpochybnit. Nemluvě o úplném rozhazování peněz, jehož symbolem se stala kilometrová cyklostezka Maxipsa Fíka v Kadani, která stála sto sedmdesát milionů korun.  

Někdy se zdá, že stavby sledují namísto efektivity prospěch těch, kdo o peníze žádají, anebo kdo je využívají. Na evropské programy si určitě nestěžuje pět velkých stavebních firem, které inkasovaly peníze za všechny velké dopravní stavby v celkové hodnotě 90 miliard korun.  

Spokojenost asi panuje ve většině vysokých škol, které inkasují často miliardové dotace na stavbu nových výzkumných center. Díky těmto penězům mohou financovat i svůj současný provoz, není však jasné, jak se bude financovat provoz výzkumných ústavů, až se dostaví. Jako houby po dešti se staví v okresních městech technologické centra a těžko někdo zodpoví otázku, proč jich musí být desítky.  

V nejistotě, co vlastně takové investice mohou přinést, se může člověk vypravit právě do zmíněného Německa. Tam zjistí, že nové dálnice, silnice i technologická centra mohou skutečně zajistit tolik potřebný vzestup, druhou zkušeností je ale zjištění, že se v Německu všechno staví a nakupuje levněji. Výjimkou není, když Češi postaví dálnic či nakoupí novou tramvaj o třicet až padesát procent dráže.  

V této chvíli tedy přichází kritika z Evropské komise a zastavení všech dotací, naštěstí jenom dočasné. Přesto vzniká vážné riziko, že pomoc využijeme špatně a že nám nakonec peníze nikdo ani neproplatí. Namísto obnovy České republiky se dočkáme pouze neužitečných staveb, jejichž náklady přitom bude muset dlouhá léta splácet.  

V této chvíli je těžké říct, jestli se podaří neblahý vývoj obrátit. Zastavení evropských dotací může být podnětem k obratu, který se snad ještě může vydařit. V opačném případě je předposledním mezníkem na cestě k úplnému fiasku.