Když se k tomu přičte 10 miliard, které se nevyčerpaly v loňském roce, a dalších 20 miliard pokut za nesprávné čerpání, pak už se dostáváme přes šedesát miliard. Nejde ještě o konečný účet a tak se dá označit za optimistu člověk, který očekává, že se ztráta financí přidělených na rozpočtové období 2007-2013 udrží pod sto miliardami.
Ze sdělení ministerstva pro místní rozvoj vyplývá rovněž informace, že ani současná vláda nedokáže zachránit peníze, které protekly mezi prsty ministrům předchozích vlád. To jí určitě ke cti neslouží, přesto kritika Sobotkova kabinetu, že si s čerpáním nedokáže poradit, logicky upozorňuje, že hlavní odpovědnost nese někdo jiný. Navíc skutečného viníka nikdo nehledá, většina odborné i politické veřejnosti se spokojí s konstatováním, že to zkrátka nevyšlo.
Částka, o kterou Česko špatným čerpáním přišlo a ještě přijde, je příliš velká na to, aby šlo najít jednoho člověka, který za všechno může, někdo by však měl nést aspoň politickou odpovědnost, přijít o práci, nebo něco podobného. Ještě důležitější je přitom odhalit věcné důvody, proč se musíme rozloučit s desítkami miliard. Pokud to nikdo neudělá, pak hrozí, že se stejné fiasko bude opakovat v počínajícím rozpočtovém období.
Stručná bilance neúspěchů je ostatně k dispozici. Část odpovědnosti určitě nesou vlády sociálních demokratů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, které připravily příliš složitý model čerpání. Následovala Topolánkova vláda, která návrh svých předchůdců převzala. Zároveň vyhodila všechny úředníky, kteří systém čerpání připravovali, a zaměstnala nové, kteří model přizpůsobili ke svému obrazu.
Nejdůležitějším zásahem bylo zrušení nezávislosti interního auditu. To znamenalo, že kontrola evropských dotací podléhala ministrům či hejtmanům, kteří peníze rozdělovali. Šlo zřejmě o klíčovou chybu tuzemského systému čerpání. Ještě by se dalo připojit, že čerpání zdržel ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek, který se nedokázal dohodnout s Evropskou komisí na potřebných dokumentech, odpovědnost by se dala hledat i u vysokých úředníků.
Přesto má fiasko obecný rozměr, kvůli kterému nejde nikoho konkrétně stíhat či kritizovat, maximálně odsoudit za nečinnost. Česko nezacházelo s evropskými penězi jinak, než jak je zvyklé rozdělovat vlastní státní dotace. Případ eurodotací prostě odhalil, jak se s veřejnými penězi v Česku zachází úplně běžně. Evropská komise však na rozdíl od českého státu zasáhla, rozdělila pokuty a zabránila, aby se peníze na poslední chvíli rozházely úplně bez pravidel.
Klíčovým principem, který může za tuzemský dotační nepořádek, je všeobecně platný zákon o rozpočtových pravidlech.
Nepočítá s tím, že se výdaje plánují a že se předem určí, jaký cíl se má pomocí dotace dosáhnout. Prostě jen stačí, když se dodrží úřední předpisy při rozdělování, a pak už každý může utrácet, jak se mu líbí.
Správnou reakcí na fiasko eurodotací je tedy změna zákona o rozpočtových pravidlech. Změnit tento zákon by bylo ještě důležitější, než hledání větších či menších viníků.
Psali jsme:
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
