Není pochyb, že všechny požadavky mají své racionální jádro, v Česku se z nich ovšem stávají klišé, kterým už nikdo nevěří a nakonec ani nerozumí.

Vládní hospodářská politika skáče ode zdi ke zdi, jednou sází na úspory, jindy na podporu spotřeby, v důsledku logicky ztrácí na významu. Promyšlené kroky otevírající perspektivu tuzemské podnikatelské sféře ovšem může jen značně naivní člověk čekat od reprezentace, která nemá ani elementární ekonomické dovednosti.

Neschopnost uskutečnit investice, i když k nim Evropská unie posílá dost peněz, v nejlepším případě stavět hladové zdi zbytečných a předražených silnic, je dostatečným problémem, se kterým by se měla každá nová vládní reprezentace vypořádat, než se pustí do rozmáchlých makroekonomických úkolů.

Zavést kontrolu nad příjmy politiků je jistě užitečné, v Česku se však tato snaha změnila v kontraproduktivní hru, při které získávají věhlas populisté a vydělávají bulvární média propagující snížení poslaneckých platů.

Faktickým problémem se stává otázka, jak zajistit poslancům dostatečné platy, aby se o tuto funkci ucházeli schopní lidé.