Kdyby měla například zaniknout, znamenalo by to zásadní politický převrat a nejistou budoucnost.
Trpělivý pozorovatel politické scény si přesto nemůže odpustit poznámku, že si občanští demokraté k řešení svých dlouhodobých vnitřních potíží nevybrali úplně nejlepší dobu. Vnitřní konflikt ODS se totiž zhmotnil na tématech, které provázejí schvalování státního rozpočtu. Vzbouřenci proti Petru Nečasovi odmítli schválit zákony, které mají zajistit potřebné příjmy rozpočtu. Proto byl k ledu uložen celý rozpočet a veřejnost musí čekat, jak dopadne vnitřní konflikt největší vládní strany. Až potom se bude mluvit o rozpočtu.
Tím vzniká riziko pro celou Českou republiku.
Nemá smysl rozčilování nad nezodpovědným přístupem vzbouřenců k rozpočtu, své výhrady k jeho podobě nakonec vysvětlili racionálně. Za pozornost ovšem stojí fakt, že premiér Petr Nečas i ministr financí Miroslav Kalousek nabídli nespokojencům takovou možnost k odporu.
Zvolili totiž při schvalování rozpočtu už tradiční metodu porušující rozpočtová pravidla. Důležité zákony, na kterých závisejí příjmy a výdaje veřejných institucí, předložili sněmovně zároveň s rozpočtem. Tento přístup se nazývá strategický. Když chce premiér či ministr financí prosadit nějaký nepopulární zákon, například založení soukromých penzijních fondů případně církevní restituce nebo zvýšení daně z přidané hodnoty, tak se zákonem otálí, a pak ho neformálně spojí se schvalováním rozpočtu. Kdo bude proti zvyšování daní nebo penzijní reformě, ten zabrání schválení rozpočtu a poškodí tím nejen vládu, ale také svou stranu a celou Českou republiku.
V jádru problému je tedy zmíněná strategie vynucující poslušnost méně disciplinovaných koaličních poslanců. K eskalaci sporu přispěla také tvrdohlavost premiéra. Vzbouření poslanci už jednou zabránili tomu, aby sněmovna nepopulární zvyšování daní schválila. Nečas však úplně stejný zákon předložil sněmovně znovu. Pokusil se tedy zlomit odpor silou, aniž si byl jistý, že je opravdu dost silný. Konflikt se tedy vyostřil, a právě kvůli autoritativnímu přístupu premiéra i dalších členů vlády se bude muset řešit na kongresu ODS.
Postup premiéra ovšem není úplně neobvyklý. Zažila to už řada premiérů od Zemana přes Špidlu až po Topolánka, že se dostali do konfliktu s vlastní stranou a že se přitom opírali spíše o svou vládní funkci než o spojence ve straně. Logicky předpokládali, že strana nesvrhne svého předsedu, protože by tím zároveň ohrozila fungování vlády a možná dokonce sněmovny. Předčasné volby si přitom poslanci obvykle nepřejí.
Proto teď musí kongres ODS rozřešit jednu klíčovou otázku, tedy do jaké míry bude tolerovat praxi, podle níž se strana vždy musí podřídit vládě, která by nevznikla bez stranického úspěchu ve volbách.
Pro budoucnost strany by logicky bylo lepší, kdyby takovou praxi netrpěla. Ztratila by tím totiž na vážnosti u veřejnosti i svých vlastních členů. Fakticky by se stala pouze volební stranou, která vynese do politických funkcí určitý počet svých kandidátů. Pak by se mohla mezi volbami klidně rozpustit, protože její vnitřní diskuse nebo názory jejích představitelů nikoho nezajímají. O směřování její politiky by rozhodoval premiér se svými kolegy ve vládě.
Spor o rozpočtu se zmíněným způsobem transformoval do vnitrostranické diskuse. Z pohledu občanů a voličů to ovšem není příliš zajímavé. Občané by si nepochybně přáli, aby vláda i strany, které ji tvoří, raději hledali nějaké východisko z hospodářských potíží. K tomu se však kongres ODS kvůli vnitřním sporům nedostane. Nezbývá než věřit, že strana o víkendu obnoví svou akceschopnost a začne fungovat do té míry, že dokáže zajistit schválení rozpočtu.
Zmíněný příběh rozpočtu, který se nedá schválit kvůli konfliktům premiéra s jeho vlastní stranou, vypovídá obecně o stavu politické scény, která se nezadržitelně sune směrem k východoevropským poměrům. V bývalých postkomunistických státech dochází k destrukci politických institucí, které vznikly po pádu komunismu v roce 1989. Víceméně rutinní agenda, jakou je rozpočet, může vést k rozpadu vlády, nebo dokonce vládních stran. Obnovit pořádek se daří pouze autoritativním přístupem politických vůdců, kteří ovládnou už existující strany, anebo založí strany nové, se kterými pak vyhrají volby. Nutno upozornit, že protagonistou takového přístupu se stává Bulharsko, tamní premiéry ale ve stejné praxi následují s větším či menším úspěchem politici z dalších zemí, konkrétně z Rumunska a Slovinska.
Kongres ODS je tedy se všemi osobními i rozpočtovými spory nejspíš jenom epizodou na této cestě a jeho výsledek na zmíněném trendu nemůže nic změnit.
Určitou nadějí může být, když se členové kongresu pokusí o reflexi. Když správně označí nedostatky současného fungování vlády i vlastní strany, pak mají možnost zasáhnout do událostí a něco změnit k lepšímu. V každém případě může být dění na kongres podnětem pro reflexi o stavu politické scény. Do takového hodnocení se přitom může pustit naprosto každý a podle toho změnit své politické preference či názory.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
