Mimo jiné pod hrozbou stávkové pohotovosti zvýšila automobilka Škoda platy o 3,5 %, když původně chtěla mzdy zvyšovat jen o 3 %.
K tomu vedení ještě přihodilo pro letošní rok odměny ve výši pár desítek tisíc na zaměstnance.
Zdánlivě se mnoho nestalo a pro zaměstnance, kteří nejsou ze Škodovky, se nestalo vůbec nic. Je to ale doklad toho, že se Česko vrací do normálního světa, do kterého patří mzdová vyjednávání a občas i stávky.
Minulý týden stávkovala část zaměstnanců na německých drahách a v místním tisku to vzbudilo vyloženě vstřícné reakce. Stávka se totiž stala logistickým cvičením, když dráhy nasazovaly jen část vlaků a promptně vydaly pro celé Německo náhradní jízdní řád.
Jezdil sice každý třetí vlak, jezdily však striktně načas, protože měly volné koleje. Navíc byly vlaky prázdné, protože jen málokdo věřil, že se Deutsche Bahn podaří náhradní provoz tak dobře zorganizovat.
Němci zkrátka mají o čem mluvit a železničáři se v dalším kole vyjednávání dočkají toho, že se jim omezí přesčasy.
V Česku se stávky a mzdové spory staly něčím neobvyklým, nutno dodat, že pohříchu. Může za to komunistický režim, který se tvářil, že staví na dělnících a zaměstnancích, ve skutečnosti jejich pozici ve společnosti zlikvidoval.
Byl státem straníků a ředitelů státních podniků, kteří žádné debaty o platech nepotřebovali a stávky považovali rovnou za protistátní činnost. Důsledkem byla nivelizace platů a nemožnost dovolat se práv zaměstnanců.
Po listopadu 1989 se poměry nezlepšily, v některých ohledech a pro některé skupiny zaměstnanců dokonce zhoršily.
Stačí si vzpomenout na situaci během nedávné krize. Češi si navykli své zaměstnavatele poslouchat bez odmluvy, mzdové škrty snášeli bez odmluvy, na přesčasy a noční směny chodili automaticky, mnozí vstoupili do švarcsystému, aby za ně podnikatel, který využíval k zisku jejich pracovní sílu, nemusel platit sociální pojištění.
Všichni přitom chválili podnikatele jako hrdiny kapitalistické práce a hotové filantropy, kteří nezištně vytvářejí pro ostatní pracovní místa. Na druhé straně ovšem není snadné vést podnik v zemi s tak tuhou byrokracií a korupčními návyky.
Ani napadnout nikoho nemohlo, že by chtěl vyšší plat, a plánování stávky bylo opět považováno málem za vlastizradu.
Příklad z Mladé Boleslavi ukazuje, že v některých firmách se zaměstnanci opět mohou chovat normálně a třeba i požádat o vyšší plat.
Na druhé straně cesta k normálu bude dlouhá. Když si boleslavští technici stěžují, že v přepočtu na eura dostávají proti kolegům ze španělského, méně výkonného SEATu, či méně kvalifikovaným tureckým gastarbeiterům v německých továrnách třetinový plat, tak mají jistě pravdu.
Nejde z toho však vyvodit, že se jim musí mzda zvýšit na španělskou nebo německou úroveň.
Důležitá je také tuzemská cenová hladina, kterou nemůže plat v jedné firmě astronomicky přesahovat. Také Boleslav musí počkat, až se mzdy zvýší v celém hospodářství, to by ale museli i jiní zaměstnanci vyslechnout boleslavskou výzvu a vyšší platy žádat stejně razantně.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
