Proto se ruší nemocnice, do kterých se nakupují nové supermoderní přístroje. Proto se ruší vlakové spoje na tratích, které se právě nákladně rekonstruovaly. Proto také Praha omezuje tramvajové linky, i když nakupuje každoročně desítky nových předražených tramvají. Jednoduše řečeno: Praha omezuje tramvajové linky, protože nakupuje nové tramvaje. Úsporami na tramvajích se ušetří na šest nových vozů po osmdesáti milionech ročně.

Tím se ovšem Praha nevymyká obecnému, byť nesmyslnému trendu. Zvláštní na tom je, že likviduje svou tradici. Tramvajové linky jsou totiž tím nejstarobylejším dopravním prostředkem, který se na ulicích města udržel. Patří k tomu, co dělá město městem, tedy prostorem, kde se mohou rovnocenně pohybovat všichni jeho občané. Jde ale ještě o víc. 

„Kromě vyšší efektivity je cílem změny jednoduchost, přehlednost a menší počet linek, které by však měly kratší intervaly.“ Těmito slovy prezentují pražští radní svůj plán na omezení tramvajové dopravy a hlásí se k jednomu podstatnému principu. Tramvajové trasy zpřehledňují město. Každý prostě ví, že když se chce dostat na Žižkov, tak nastoupí na devítku, na Bílou Horu se dostane dvaadvacítkou. V některých případech jezdí tramvaje stejnou trasou už sto let. Z pohledu jednoho lidského života je trasa dvaadvacítky okolo Pražského hradu stejně starobylá, jako Hrad sám.

Ve skutečnosti ovšem pražští radní právě tento princip porušují. Devítku, dvaadvacítku a sedm dalších tramvajových linek nechávají beze změny, ovšem dvanáct tras se mění a tři ruší. Praze tedy zůstane devatenáct tramvajových linek, z toho tři budou jezdit jen ve všední do osmi hodin večer.