Takové přísloví používal svého času už Vasil Biľak, druhý muž normalizačního režimu v sedmdesátých letech minulého století. 

Občanům by mohlo vadit pouze to, že úředníci a politici tento model zneužívali a zneužívají. Pokud se debata o důležitých společenských záležitostech dostatečně zkomplikuje, tak jí jednak nikdo nerozumí, jednak se tím schvalování rozpočtu státu nebo zdravotních pojišťoven významně zdrží. 

Nastane časová tíseň, při které je každému jasné, že se něco schválit musí, protože jinak by nic nefungovalo, například by země neměla v příštím roce rozpočet. Politici a úředníci pak mohou napsat do příslušných dokumentů cokoli s jistotou, že už je nikdo nebude kontrolovat. Není totiž pochyb o tom, že budou schváleny. 

Ilustrativním příkladem je jednání zdravotních pojišťoven, které se po vzájemné dohodě rozhodly omezit síť nemocnic. Ministerstvo zdravotnictví i jiné složky českého státu jim do toho z principu nemluví, protestují pouze nemocnice a spolky pacientů. 

Zdravotní pojišťovny ovšem používají tradiční metodu: protahují jednání a získávají na svou stranu jednu po druhé jednotlivé nemocnice. Takových nemocnic, kterým mohou pojišťovny nabídnout dobrou smlouvu, ovšem není příliš mnoho, a ostatní diktát shora nadále odmítají. Proto se s konečným verdiktem, a tím i s podepsáním smluv mezi pojišťovnami a nemocnicemi čeká.