Všechny možnosti jsou otevřené, strany o nich vedou debaty a vyznat se v nich je prakticky nemožné, protože strategie se mění každým dnem a každou hodinou. Nakonec není nutné sledovat detaily záměrů jednotlivých stran, stačí uchopit základní motiv nepřehledného politického boje. 

Česko zažívá poměrně běžný příběh, který se stává v nestabilních demokraciích. Nejisté politické prostředí vzniká tam, kde neexistují či nefungují běžné demokratické mechanismy, které dokážou vyřešit každý problém. To je případ Česka, kde o politice rozhodují zákulisní dohody mezi stranami. Tyto dohody dlouho nevydrží, po jejich krachu se tedy dostávají do potíží parlamentní strany i celý parlament. 

Selhávající strany pak musí jít logicky za prezidentem, aby jejich potíže nějak rozřešil. Další potíž však nastane, když prezident využije okamžiku stranického selhání k posílení vlastní moci, konkrétně ovládnutí celé exekutivní sféry. 

To se stalo letos v Česku a strany se tedy velice rozzlobily, když jim prezident nepomohl, ale místo toho jmenoval premiérem svého souputníka. Zvláště bývalé koaliční strany jsou nespokojeny, když najednou zjistily, že ve chvíli, kdy samy zpochybnily pozici sněmovny, zároveň přišly o veškerý vliv na výkonnou moc. 

Prezident Miloš Zeman prostě vytvořil mocenské vakuum, které teď naplní podle svých představ. 

Z pohledu tuzemské a vlastně jakékoli demokracie jde o riskantní podnik. Když se výkonná moc zbaví na dlouhou dobu parlamentní kontroly, může to vést k nedozírným následkům, opatrně řečeno velkým škodám na demokracii. 

Sněmovní strany se tedy brání mocenskému tažení Miloše Zemana a všemi silami se ho snaží donutit, aby jim vládní moc vrátil. Proto se vymýšlejí složité strategie, které ovšem sotva mohou mít nějaký výsledek, na to je Zeman příliš zkušený politik. 

Sněmovna má pochopitelně šanci celý souboj ukončit tím, že se sama rozpustí. Volby pak musí proběhnout do šedesáti dnů a vítěz pak dostane vládu, v tom mu nezabrání ani Zeman. 

Prezident ovšem může v této chvíli s pobavením poslouchat důvody, proč poslanci předčasné volby odmítají. Vesměs hovoří o odpovědnosti za stát a demokracii, dostávají se ovšem do podezření, že hlavním motivem jsou poslanecké platy nebo imunita, někteří možná opravdu věří, že se ještě nějak dostanou k výkonné moci. 

Představme si v této chvíli, že Zeman opravdu není žádným velkým demokratem a že hodlá udržet vládu neschválenou parlamentem do voleb v květnu 2014. Takovým záměrům se současná demokracie očividně nedokáže dost dobře bránit, protože nevyužije možnost rozpustit sněmovnu. 

Nezáleží na tom, jak konflikt mezi současnými stranickými šéfy a prezidentem dopadne, podstatné je, že strany jsou svým nedůsledným chováním předurčeny k dalšímu oslabování. Zkrátka a dobře, Zeman bude posilovat a nějaká forma prezidentské republiky je na dohled.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele