Všechny možnosti jsou otevřené, strany o nich vedou debaty a vyznat se v nich je prakticky nemožné, protože strategie se mění každým dnem a každou hodinou. Nakonec není nutné sledovat detaily záměrů jednotlivých stran, stačí uchopit základní motiv nepřehledného politického boje. 

Česko zažívá poměrně běžný příběh, který se stává v nestabilních demokraciích. Nejisté politické prostředí vzniká tam, kde neexistují či nefungují běžné demokratické mechanismy, které dokážou vyřešit každý problém. To je případ Česka, kde o politice rozhodují zákulisní dohody mezi stranami. Tyto dohody dlouho nevydrží, po jejich krachu se tedy dostávají do potíží parlamentní strany i celý parlament. 

Selhávající strany pak musí jít logicky za prezidentem, aby jejich potíže nějak rozřešil. Další potíž však nastane, když prezident využije okamžiku stranického selhání k posílení vlastní moci, konkrétně ovládnutí celé exekutivní sféry. 

To se stalo letos v Česku a strany se tedy velice rozzlobily, když jim prezident nepomohl, ale místo toho jmenoval premiérem svého souputníka. Zvláště bývalé koaliční strany jsou nespokojeny, když najednou zjistily, že ve chvíli, kdy samy zpochybnily pozici sněmovny, zároveň přišly o veškerý vliv na výkonnou moc.