V Česku je vyšší míra korupce, a země se tedy spolu se Slováky řadí mezi země jako Bulharsko a Rumunsko na jedné straně a Řecko s Itálií na straně druhé. Také není úplně obvyklé, že lidé vidí riziko korupce právě při veřejných zakázkách. Existují země, kde si nejvíc stěžují na stavební úřady nebo na zdravotnictví.
Vysvětlit tuto zvláštnost jde snadno tím, že se Česká republika prochází jako jiné východoevropské země procesem obnovy. To znamená, že stát mohutně investuje zvláště do dopravní infrastruktury, zároveň také do počítačových sítí, nemocnic a revitalizace městských center. Investice z veřejných zdrojů dosahovaly v roce 2009 pět procent hrubého domácího produktu, a to byl dvojnásobek evropského průměru.
Vyrovnat se Čechům mohli pouze Poláci, Estonci a Rumuni. Loni už veřejné investice poklesly na tři a půl procenta HDP a prakticky za všechny Češi vděčí Evropské unii. Ovšem i nadále patří český stát k pěti největším investorům v Unii.
Tím jsou postaveny kulisy pro korupční hru, která se v Česku odehrává a na scénu přichází hlavní hrdina. Je to běžný Čech, který je zvyklý na to, že stát hraje v ekonomice klíčovou roli. V dobách socialismu totiž fungovalo tzv. plánované hospodářství. Státní a stranické úřady při něm přidělovaly peníze na investice, některým dokonce v devizách, a zároveň naplánovaly, kolik má který podnik vyrobit. Nemá smysl tento systém zpětně kritizovat, kapitáni zdejší ekonomiky si však při něm navykli určitý typ chování.
O zisku firmy nerozhodovaly v první řadě schopnosti a technologie. Důležitější byly dobré kontakty na představitele strany a státu, kteří přidělovali peníze, a někomu dokonce devizy. Samozřejmě dá rozum, že se tyto peníze nedávaly zadarmo. Ředitel národního podniku musel být dostatečně schopný, aby vyplatil stranickému či ministerskému funkcionáři zajímavou provizi.
Je jasné, že ředitelé měli záhy silnější slovo než funkcionáři. Oni přece drželi reálné peníze.
Přesto systém fungoval zásluhou strany, jejíž nomenklaturu musel nakonec respektovat i ten nejbohatší ředitel.
Tento rozměr socialistického či komunistického státu se dnes nepřipomíná. Místo toho se opakuje, jak komunisté brutálně potlačovali svobodu. Ve skutečnosti nejde normalizaci označit ani za pořádnou diktaturu, mnohem spíše šlo o něco, čemu bychom dnes řekli kleptokracie. Kdo se dostal nahoru, ten mohl přijít k penězům. Nic více, nic méně. Zajímavé na tom je, že o tomto klíčovém rozměru předlistopadového režimu se ve školách neučí dodnes.
Prohlašovat, že dnes máme stejnou, možná ještě horší kleptokracii než za komunismu, by byl předčasný závěr. Dost těžko se však dá protestovat proti tvrzení, že systém veřejných zakázek je oživením ekonomických vztahů z dob reálného socialismu.
Probíhající tažení proti korupci, kterého se naštěstí účastní také bruselské úřady, odhaluje neobyčejnou vynalézavost tuzemských elit, jak vytvářet korupční prostor, ve kterém jde vyplácet provize v řádu desítek procent z ceny zakázky. Nutno připustit, že tak velké provize se v dobách komunismu asi nevyplácely. Na druhé straně dnes tento model zasahuje pouze část, byť významnou část ekonomického sektoru. Ovšem nemusí jít o vynalézavost, ale o to, že elity reprodukují zvyky, které mají v krvi z dob minulého režimu.
Systém veřejných zakázek dnes není nastaven tak, aby vybral nejlepší nabídku, ale aby zakryl, co se děje ve skutečnosti. Jeho symbolem jsou proslulé losovačky. Prostým losovacím mechanismem likvidují nabídky uchazečů, kteří se nedomluvili se zadavatelem, tedy státem, krajem či městským úřadem na požadované provizi.
K likvidaci nepohodlných soutěžících se používají také kvalifikační předpoklady. Stačí po zájemcích požadovat referenční stavby tak, aby mohly podmínku splnit pouze dvě nebo tři firmy, se kterými se dá vždy dohodnout. Do výběrových kritérií je také možné vedle nabízené ceny zahrnout hodnocení kvality projektu. Pak záleží na dobře zaplacených expertech, aby dali přednost správnému uchazeči.
V zásadě geniálním nástrojem jsou sankce za nedodržení termínu při stavbě nebo dodávce. V některých případech dokonce patří výše smluvní pokuty ke kritériím, které rozhodují o vítězi. Tento nástroj má podobnou funkci jako stranická knížka před rokem 1989. Ředitelé socialistických podniků, kteří nevypláceli dohodnuté provize, mohli počítat od představitelů státu se stranickým trestem. Dnes slouží ke kontrole dodavatelů smluvní pokuta. Kdo nezaplatí slíbený úplatek, může počítat se smluvní sankcí v ještě větším finančním objemu. Nikdo totiž nemůže stát ani kraj donutit, aby stavbu převzaly, a dokud tak neučiní, nabíhá nepřetržitě tučné penále.
Listopadový převrat proběhl s podporou ředitelů státních firem, kteří už nechtěli dávat úplatky výše postaveným straníkům. Také dnes mohou firmy přispět ke zlepšení poměrů tím, že odmítnou platit provize politikům a úředníkům. Ovšem na opakovaní událostí z roku 1989 nejde automaticky spoléhat.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
