V Česku je vyšší míra korupce, a země se tedy spolu se Slováky řadí mezi země jako Bulharsko a Rumunsko na jedné straně a Řecko s Itálií na straně druhé. Také není úplně obvyklé, že lidé vidí riziko korupce právě při veřejných zakázkách. Existují země, kde si nejvíc stěžují na stavební úřady nebo na zdravotnictví.

Vysvětlit tuto zvláštnost jde snadno tím, že se Česká republika prochází jako jiné východoevropské země procesem obnovy. To znamená, že stát mohutně investuje zvláště do dopravní infrastruktury, zároveň také do počítačových sítí, nemocnic a revitalizace městských center. Investice z veřejných zdrojů dosahovaly v roce 2009 pět procent hrubého domácího produktu, a to byl dvojnásobek evropského průměru.

Vyrovnat se Čechům mohli pouze Poláci, Estonci a Rumuni. Loni už veřejné investice poklesly na tři a půl procenta HDP a prakticky za všechny Češi vděčí Evropské unii. Ovšem i nadále patří český stát k pěti největším investorům v Unii.

Tím jsou postaveny kulisy pro korupční hru, která se v Česku odehrává a na scénu přichází hlavní hrdina. Je to běžný Čech, který je zvyklý na to, že stát hraje v ekonomice klíčovou roli. V dobách socialismu totiž fungovalo tzv. plánované hospodářství. Státní a stranické úřady při něm přidělovaly peníze na investice, některým dokonce v devizách, a zároveň naplánovaly, kolik má který podnik vyrobit. Nemá smysl tento systém zpětně kritizovat, kapitáni zdejší ekonomiky si však při něm navykli určitý typ chování.

O zisku firmy nerozhodovaly v první řadě schopnosti a technologie. Důležitější byly dobré kontakty na představitele strany a státu, kteří přidělovali peníze, a někomu dokonce devizy. Samozřejmě dá rozum, že se tyto peníze nedávaly zadarmo. Ředitel národního podniku musel být dostatečně schopný, aby vyplatil stranickému či ministerskému funkcionáři zajímavou provizi.