Obě události zřejmě znamenají likvidaci mnoha dobrých věcí, které se v oblasti sociálně postižených menšin v uplynulých letech vykonaly. 

Především zhoršují vztahy mezi bílou většinou reprezentovanou vládou a městskými samosprávami na jedné straně a romskou minoritou podporovanou nevládními organizacemi na straně druhé.

Právě ředitel Šimáček byl reprezentantem toho, že zmíněnou propast jde překonat. Jeho Agentura pro sociální začleňování byla ve značné části politické reprezentace nechtěná, protože nakonec její personál vzešel z řad občanských aktivistů.

Přesto pod Šimáčkovým vedením vznikl úřad, který dokázal přesvědčit desítky radnic i příslušníky minorit, že se především musí mezi sebou dohodnout a najít řešení pro dvě části společnosti, které se navzájem obviňují z nenávisti, diskriminace, kriminality a bůhvíjakých strašných činů. 

Šimáček se stal ideálním představitelem státu, který se dokázal zastat těch nejchudších a najít pro ně účinnou pomoc. Pochopitelně ani on nemohl zastavit růst vyloučených ghett, kde žijí především Romové, pro většinu z nich ale navrhl aspoň nějaké východisko.