Jeho výrok se stal mezitím vděčným tématem mediálních debat. Například mnozí ekonomové jsou toho názoru, že skutečně prožíráme svou budoucnost, protože stát opravdu utrácí víc, než vydělá. Řada prostých občanů zase marně vzpomíná, kdy se do zmiňovaného žraní vlastně pustila a jestli do této kategorie patří hledání co nejlevnějších rohlíků v supermarketech.

Ministr financí nakonec prohlásil, že tím nemyslel Čechy. Žraní a flákání se týká Evropy jako celku. Redakcím také rozeslal vysvětlující dopis: „Ve svém vystoupení jsem hovořil o desetiletích bezstarostného života v Evropě. Ta usnula na vavřínech, zvyšovala spotřebu na dluh, neinvestovala, zaváděla si třicetipětihodinový pracovní týden a najednou vidí, jak ji Asie i Latinská Amerika předbíhají.“

Češi tedy byli zmiňováni jako součást kategorie Evropanů. Logicky z toho vyplývá, že za to třeba ani tolik nemůžeme, v každém případě se vezeme. Pokud tedy chtěl Kalousek uklidnit občana, který se vyděsil, když mu ministr financí vyčítal přežírání, tak se mu to úplně nepovedlo. Temné vyhlídky ani pocit viny v žádném případě nerozptýlil.

Podobné strašení lze slýchat v celé Evropě a zvláště v mimořádně zadlužených zemích. Politici či jiní příslušníci elit tím chtějí zdůvodnit, proč je nutné šetřit na domácí spotřebě. Využívá se tedy obrácený postup. Nejdříve se začne šetřit, a pak když se to občanům nelíbí, tak se jim začne vyčítat, že všechno prožrali a že si za to můžou sami.

Zmíněné šetření na soukromé spotřebě zahájilo celkem sedm států. Všechny leží u Středozemního moře a není třeba je jmenovat. Jedinou výjimkou je Česká republika.