Jenže u nás byl slyšitelný podtón: „To co se dělo, bylo špatné, ba zločinné, mohlo to být mnohem lepší.“ Názor rezonuje napříč společností, vystupuje nejen v nejrůznějších průzkumech, ale i v náhledech mnoha lidí, kteří byli v listopadu 89 „u toho“.

K ponuré skepsi několik poznámek. První z dětského pohledu. Když jsem se pokoušel šestileté dcerce vysvětit, co byl socialismus a jak skončil, zeptala se mě. „A byla válka?“ Nebyla, odpověděl jsem překvapeně. „To je dobře, ona na to. Já totiž války nesnáším.“ Dětský pohled nás vrací k tomu nejdůležitějšímu, co nevnímáme, protože to bereme jako naprosto samozřejmé. Netekla krev, což je naprostý unikát v dějinách změn politických systémů.

Jinou nesamozřejmost samozřejmého nahlédneme, když se začteme do zahraničních politologických studií. Česko podle nich zvládlo transformaci lépe, klidněji než okolí. Nebyla tu žádná hyperinflace jako v Polsku. Žádný autoritativní režim jako na Slovensku Žádný nacionální protofašismus jako v Maďarsku. Klid, z širšího pohledu takřka nuda. Ani po ekonomické stránce to nebylo zlé – naopak. Růst byl solidní, okolní země nás začaly dohánět až v posledních několika letech.

Přesto vnímáme transformaci nehezky, i od jejích aktérů slyšíme, co vše bylo špatně. Jan Švejnar říká, že se nemělo postupovat tak rychle, že měly být nejdříve zavedeny regulace, nedošlo by prý k tunelování fondů, nevznikl by náhled, že krást je normální.