Zvýraznit a podpořit je však třeba fakt, že země visegrádské čtyřky se snaží tomuto trendu zabránit. Například Polsko definuje půdu jako nejcennější národní bohatství s odůvodněním, že přece národy kdysi vedly války o území, čili o půdu, protože jim poskytovala obživu.

Slovensko a Maďarsko jsou Bruselem tlačeni ke změně legislativy, ochraňující jejich půdní fond, protože jinak jim hrozí žaloba na evropském soudu za to, že prý diskriminují občany ostatních evropských států v jejich právech na volný nákup zemědělské půdy v EU. Česko je zatím jedinou zemí, která prodej půdy nereguluje.

Vypočítavá zákeřnost prosazování zásady volného trhu v rámci EU je však postavena na jistotě finanční převahy. Prostřednictvím ní je možné ovládnout absolutně všechno, co se alespoň trochu nebrání. A právě toto je tím nejdůležitějším důvodem, proč staré země EU a Brusel tak vehementně tlačí na uplatňování principu volného trhu i v oblasti půdního fondu. Neboť každému, snad i tomu nejprostšímu musí být jasné, že hromadně skupovat půdu nezačnou Češi v Holandsku, ale naopak, Nizozemci u nás přesně tak, jak se to děje.

Zemědělci zemí V4 svorně tvrdí, že jsou ohrožováni kapitálově silnějšími cizinci, kteří se je snaží obrat o základní výrobní prostředek. Ztrátou půdy je zároveň oslabována potravinová soběstačnost, což může v budoucnu ještě více zhoršit kvalitu potravin pro naše spotřebitele.

Žel realita je taková, že cizinci se i přes omezení dokážou dostat ke středoevropské půdě prostřednictvím různých nastrčených, nejčastěji domácích firem, nebo jinými nekalými, ale legislativně regulárními způsoby. Ze strany zemí V4 je však snaha pohotově reagovat na všechny legislativní mezery a bránit cizincům v nakupování vlastní půdy, což se samozřejmě Bruselu vůbec nelíbí.