Petr Mrázek: Co je podstatou problémů dnešní doby? Náš přístup k sobě samým

Stěžejním problémem je definování cílů Evropy, definování jejích hodnot. Bohužel se zatím zdá, že staré hodnoty s pohrdáním odhazujeme, nové nemáme a tak místo toho si hodláme implantovat hodnoty jiných civilizací, které ovšem sami moc neznáme a jejichž poznávání nazýváme xenofobií. K tomu přistupuje nutnost nějak se postavit problémům přicházejícím zvenčí, jimiž je v současnosti především Rusko a islám.

Navíc máme i uvnitř naší euroatlantické civilizace (chcete-li pak kultury či společnosti, ale civilizace je pro mne pojmem nadřazeným) dost vlastních problémů, z nichž nejvíc a nejrychleji si žádá nějaké řešení vztah k USA. Ten je v současnosti velmi zvláštní. Poslední tři velké konflikty v Evropě - obě světové války a to, co pojmenováváme válkou studenou - by Evropané bez pomoci Američanů s největší pravděpodobností prohráli a obávám se, že to Američanům nikdy neodpustí. Současní evropští - ale i jiní - pseudohumanističtí politici zcela vědomě a cíleně omezují a až odhazují sílu, odmítají nejen použít, ale vůbec nějakou ozbrojenou sílu mít.

Každá civilizace, tedy i ta naše, evropská, má svou historii, své hodnoty, své cíle. A to je přesně to, co ji odlišuje od jiných. Bohatý a různorodý svět Evropy se nedá popsat v několika větách, lze jen opakovat staré pravdy (i když pravda nijak nestárne). Euroatlantická civilizace stojí na židovské morálce, řecké filosofii a římském právu. Evropská civilizace je po dlouhá - a dodejme, že mimořádně úspěšná - staletí především křesťanská. Naprosto zásadní je zde oddělení světské a duchovní moci. Tento pluralismus v žádné jiné civilizaci neexistuje. Naprosto unikátně je zde omezena moc suverénního vládce (islandský Althing, britská Magna Charta), to rovněž žádná jiná civilizace nevlastní. Vztahy mezi jednotlivými částmi Evropy urovnala třicetiletá válka a vestfálský mír, kdy se vlastně poprvé nastolila jakási rovnováha podložená pravidly, přičemž tato pravidla nedefinovala žádné konkrétní cíle, jen byla popsána jakási technologie vztahů, jako třeba nevměšování do vnitřních věcí či respektování hranic. Jistě, ne vždy byla tato pravidla dodržována, ale už vždy šlo o exces. Dalším důležitým momentem je to, že i když lze Evropu definovat jako samostatnou a zcela unikátní civilizaci, ve skutečnosti nikdy netvořila skutečně jediný stát. Další zvláštností této civilizace je respekt k jednotlivci, individualismus. Úloha jednotlivce je v dějinách nepopiratelná a vede - především - k popření fatalismu, automatismu vývoje, předurčenosti a nevyhnutelnosti dějů a dějin. Naprosto unikátní úlohu zde plní křesťanské náboženství spojené s demokracií. Vždyť křesťanské hodnoty jako soubor postojů k životu, světu, zákonům, k vztahům mezi muži a ženami, rodinou, vycházející z židovského Desatera mají svou a ne malou hodnotu i pro dnešní v podstatné většině nevěřící společnost. A především je tu zřetelná životní filosofie vývoje - jak u jednotlivce, tak u společnosti a to je trend vývoje, cesty odněkud někam, cíleného pohybu v čase, pokroku technického i kulturního.

Vůbec nehodnotím, zda je tato stručná (a tedy neúplná) charakteristika evropské civilizace lepší, správnější, hodnotnější, ušlechtilejší než jiné civilizace. Jen vidím jinakost. Na začátku jsem upozornil na zvláštní vztah uvnitř naší civilizace ke Spojeným státům. Ten vyplývá z historie a také kupodivu i zeměpisu USA. Osídlování severoamerického kontinentu probíhalo velmi rychle a živelně. V těch velmi divokých časech často plných násilí se poctivý člověk musel bránit vlastními silami. A totéž uplatňují Američané i na mezinárodní scéně. Vědí, že nebude-li některá země schopna či vůbec ochotna silou bránit své zájmy a svou svobodu, nebude ji nikdo brát na vědomí, natož respektovat. Jeden z jejich slavných presidentů, Theodor Roosevelt prohlásil: "štítím se a hrozím onoho pseudohumanitářství, podle nějž pokrok civilizace nutně a právem znamená oslabení bojového ducha, a který proto vyzývá ke zničení rozvinuté civilizace nějakým méně vyspělým typem".

Euroatlantická civilizace je tvořena konglomerátem svobodných a rovnoprávných států Evropy, Spojenými státy a Kanadou a taká Austrálií a Novým Zélandem a neměli bychom ani v nejmenším vynechávat Izrael. Jediným (i když podstatným) rozdílem mezi Evropou a zámořím se projevuje abstraktním a urputným postojem evropských elit stojícím na vzývání mezinárodní dobré vůle, přičemž ochota hlásané ideály bránit odhodlaným odporem je téměř nulová. Zdá se, že tyto postoje vedou k absolutní sebedestrukci. Je přitom pozoruhodné, že naprostá většina těch, kteří jsou odhodláni bránit své hodnoty a svou civilizaci (což vlastně jedno jest), svou vlast, svobodu a právo jsou Anglosasové. Zdá se, že jejich způsob myšlení a chování je v kontextu evropské historie a civilizace výraznější, odhodlanější a důraznější.

Rusko je ve své podstatě imperiální stát a snad největší kolonizátor v dějinách. Po celou dobu své existence jsou pro ruský stát charakteristické dvě skutečnosti. Tou první je vztah vládce, cara, k pravoslavné církvi, kdy car je absolutním samovládcem a je souběžně představitelem jak národních, tedy státních, tak i církevních zájmů. Církev je jeho podřízeným výkonným orgánem. Druhým rysem je historické přesvědčení, že svou bezpečnost může Rusko zajistit výhradně tehdy, když své sousedy podrobí své absolutní vůli a řekl bych až zvůli. Jestli jiní kolonizátoři si podrobovali především zámořská území, pak Rusko své sousední území a je od prvopočátku až dodnes největší koloniální říší (a nic na tom nezměnila ani bolševická epizoda). Způsob chování v zahraniční politice, jak jej výstižně definoval kabinet cara Alexeje v 17. století -rozšiřovat stát ve všech směrech, toto je náš úkol - je zřetelný dodnes. Rusko dokáže být spojencem a přítelem pouze toho, kdo je mu bez výhrad oddán (a poddán), na jakýkoli odlišný názor či postoj reaguje podezřívavě, nepřiměřeně a obvykle agresivně. A opět, nehodnotím, zda je to správné, mravné, vhodné. Jen konstatuji, že tomu tak je a že ten, kdo toto nechápe a nerespektuje, ten škodí sám sobě. Jakákoli vstřícná gesta (viz Obamův restart ale i z našich dějin Benešovy Moskevské dohody z r. 1943) bez viditelné síly připravené je uvést v skutek považuje Rusko buď za podezřelé žonglování, nebo za projev slabosti. Jediné, co to nepřinese, to je pocit vzájemné úcty a respektu. Rusko se od počátku své existence považuje za legitimního dědice Byzantské říše a to určuje charakter velmocenského a dost bezohledného chování k jiným. Je to prostě jiný systém hodnot. Jen na okraj (i když tahle otázka je téměř kardinální) se podívejte na historii vlastnických vztahů k půdě v Rusku a v Evropě a zkuste rozklíčovat pojem obščina. Nepochopíte-li už z tohoto diametrálně odlišné chápání světa, pak nepochopíte nic.

Islámský svět je svým pojetím reality naprosto odlišný. Náboženství a politická moc jsou identické, nelze je oddělit, nelze je rozlišit. To dělá z islámu - státu a náboženství - svatou povinnost. Stát, právo, víra jediné jest. Nerozlišuje národnosti, nedefinuje stát, nedefinuje státní moc. Tvoří jej tzv. umma, tj. společenství věřících ať žijí kdekoli. Území ovládané islámem se nazývá „dům islámu“, vládne zde chalífát, což je následnictví pozemské politické moci vykonávané zakladatelem islámu, Prorokem. Území mimo hranice chalífátu se považují za „dům války“ a posláním islámu je začlenit tato území do vlastního pojetí světa a jeho naprostým podrobením nastolit mír. Cestou k tomu je džihád - velmi zjednodušeně válka vedená jakýmikoli prostředky. Budete-li pozorovat dějiny islámu od prvopočátku, pak uvidíte, jak za pouhých 140 let od svého vzniku ve dvou městečcích na Arabském poloostrově islám dobyl v řadě krvavých a nemilosrdných válek území na západě od jižní Francie přes Pyrenejský poloostrov a celou severní Afriku, střední Východ, Arabský poloostrov na sever po Kavkaz a východ až k hranicím dnešní Číny a Indie. Po vyhnání z Evropy pak přišla druhá vlna islámské expanze na Balkán až k Vídni. Na naše území se dostal islám v r. 1599. Musíte mít neustále na vědomí, že pro muslimy nejsou žádné entity mimo „dům islámu“ schopny dostát jeho etickým a právním standardům a proto je islám nikdy nemůže považovat za rovnoprávné, natož rovnocenné. Není nutné a ani možné zvnějšku tyto hodnoty islámu nějak ovlivňovat, natož měnit. Je prostě nutno je respektovat a při vstupu na jeho území nikdy nespustit ze zřetele diametrálně odlišný pohled na vztahy k ženám, k jinověrcům, rodině a tak podobně. Při uzavírání smluv a dohod musíme respektovat jejich názor, že tyto smlouvy pozbývají platnosti v okamžiku, kdy je islám silnější než druhá smluvní strana.

Evropská levice a evropští elitáři (což v podstatě jedno jest) projevují osudový nedostatek představivosti a z našeho pohledu extrémní projevy jiných civilizací považují za něco výjimečného. Nejsou schopni pochopit, že některé projevy zcela odlišné od našeho chápání světa jsou jiným civilizacím přirozené a extrémní jsou pro ně naopak naše projevy. Proto se naši politici k Rusku i islámu chovají s hlubokým nepochopením podstaty jevů a věcí, hrubě je podceňují a dívají se na ně až přezíravě z pozice „bílého muže“. Odmítají brát na vědomí, že jiné civilizace uznávají jiné hodnoty, což s největší pravděpodobností pramení z toho, že evropští (i naši) politici s hlubokým opovržením odhazují tradiční evropské křesťanské hodnoty - jiných ovšem nemaje. A toto jsou kořeny všech našich problémů ve vztazích k Rusku a řešení problémů s islámskými přistěhovalci.

A na úplný závěr si dovolím jednu zdánlivě nesouvisející poznámku. Stále slyším, že bychom měli být k uprchlíkům (a jsou to všechno skutečně v pravém slova smyslu uprchlíci?) více vstřícní a vzpomenout si, jak naši lidé za komunistů našli v jiných zemích asyl a pomoc. Nevzpomínám si ovšem na jediný případ, kdy by nějaký náš emigrant chtěl ve své nové vlasti budovat komunismus. A přesně o tom to všechno je. Nemyslím si, že každý imigrant je terorista, to je nesmysl. Ještě větším nesmyslem - a nebezpečným nesmyslem - je tvrzení, že všichni lidé jsou naprosto stejní.

Petr Mrázek
Praha 6