Stěžejním problémem je definování cílů Evropy, definování jejích hodnot. Bohužel se zatím zdá, že staré hodnoty s pohrdáním odhazujeme, nové nemáme a tak místo toho si hodláme implantovat hodnoty jiných civilizací, které ovšem sami moc neznáme a jejichž poznávání nazýváme xenofobií.  K tomu přistupuje nutnost nějak se postavit problémům přicházejícím zvenčí, jimiž je v současnosti především Rusko a islám.

Navíc máme i uvnitř naší euroatlantické civilizace (chcete-li pak kultury či společnosti, ale civilizace je pro mne pojmem nadřazeným) dost vlastních problémů, z nichž nejvíc a nejrychleji si žádá nějaké řešení vztah k USA. Ten je v současnosti velmi zvláštní. Poslední tři velké konflikty v Evropě - obě světové války a to, co pojmenováváme válkou studenou - by Evropané bez pomoci Američanů s největší pravděpodobností prohráli a obávám se, že to Američanům nikdy neodpustí. Současní evropští - ale i jiní - pseudohumanističtí politici zcela vědomě a cíleně omezují a až odhazují sílu, odmítají nejen použít, ale vůbec nějakou ozbrojenou sílu mít.

Každá civilizace, tedy i ta naše, evropská, má svou historii, své hodnoty, své cíle. A to je přesně to, co ji odlišuje od jiných. Bohatý a různorodý svět Evropy se nedá popsat v několika větách, lze jen opakovat staré pravdy (i když pravda nijak nestárne). Euroatlantická civilizace stojí na židovské morálce, řecké filosofii a římském právu. Evropská civilizace je po dlouhá - a dodejme, že mimořádně úspěšná - staletí především křesťanská. Naprosto zásadní je zde oddělení světské a duchovní moci. Tento pluralismus v žádné jiné civilizaci neexistuje. Naprosto unikátně je zde omezena moc suverénního vládce (islandský Althing, britská Magna Charta), to rovněž žádná jiná civilizace nevlastní. Vztahy mezi jednotlivými částmi Evropy urovnala třicetiletá válka a vestfálský mír, kdy se vlastně poprvé nastolila jakási rovnováha podložená pravidly, přičemž tato pravidla nedefinovala žádné konkrétní cíle, jen byla popsána jakási technologie vztahů, jako třeba nevměšování do vnitřních věcí či respektování hranic. Jistě, ne vždy byla tato pravidla dodržována, ale už vždy šlo o exces. Dalším důležitým momentem je to, že i když lze Evropu definovat jako samostatnou a zcela unikátní civilizaci, ve skutečnosti nikdy netvořila skutečně jediný stát. Další zvláštností této civilizace je respekt k jednotlivci, individualismus. Úloha jednotlivce je v dějinách nepopiratelná a vede - především - k popření fatalismu, automatismu vývoje, předurčenosti a nevyhnutelnosti dějů a dějin. Naprosto unikátní úlohu zde plní křesťanské náboženství spojené s demokracií. Vždyť křesťanské hodnoty jako soubor postojů k životu, světu, zákonům, k vztahům mezi muži a ženami, rodinou, vycházející z židovského Desatera mají svou a ne malou hodnotu i pro dnešní v podstatné většině nevěřící společnost. A především je tu zřetelná životní filosofie vývoje - jak u jednotlivce, tak u společnosti a to je trend vývoje, cesty odněkud někam, cíleného pohybu v čase, pokroku technického i kulturního.